Ve čtvrtek 15. prosince uvedlo pražské Kino Ztracených iluzí premiéru filmu Úmorná středa. Dílo začínajícího amerického režiséra Lennyho Hlavaceka je remake slavného Brooksova Patníku z roku 1964. Hlavacek (který má mj. i české předky) pojal generační film velmi sugestivně a pokusil se vylíčit notoricky známý příběh řidiče a stopařky ve stylu Hellera, i když v mnohem naturalističtějším pojetí. Záměr byl možná dobrý, ale přesto se film příliš nevydařil - nejenže byla úplně vypuštěna scéna u rybníka, která je osou celého příběhu, ale navíc musí divák postrádat i závěrečný psychologický souboj mezi Oshwellem a Parkerem. Místo něj dal totiž režisér Oshwellovi pistoli a vyřešil dilema zcela nelogicky.
Nepřesvědčivý výkon Marlen Dorranové a Joyce Foxové, zejména při scéně na střeše Sammyho benzínové pumpy, snad mohl u sentimentálních divaček navodit pláč, u normálně myslícího člověka však spíše probudil smích. Naproti tomu hlavní postavy, Henry a Clarissa (Greg Lubowitz a Amanda Gwynn-Robinsonová), doslova zazářily. Při vyskakování z hořícího auta se dokázali vyhnout oné trapnosti příznačné pro filmy hellerovského ražení. V každém případě je tento film nový a originální a na své si přijdou jak milovníci Brookse, tak obdivovatelé Grega Lubowitze. Hlavacek dokázal přinejmenším vtěsnat dvě témata a čtyři lidské osudy do jednoho celku. Původní hudba Clarka Elbustera byla ponechána, snad z důvodu režisérova obdivu k tomuto známému trumpetistovi.
Restaurace Pod Kaštanem byla 13.2. svědkem představení nového muzikálu nadějného potenciálního studenta VUT Huga Dobiho Noc na kolejích. Jeho kolegové, kteří se ujali kritického zhodnocení díla, se záhy rozdělili na dva nesmiřitelné tábory. V průběhu prezentace došlo i k několika potyčkám, při nichž byly utrženy drobná zranění. Nutno ovšem přiznat, že tento výsledek výměny názorů byl způsoben nejen jejich amatérským přístupem, ale i určitou konfliktností celého díla.
Děj je zasazen do moderního prostředí a hlavním hrdinou je Arnošt, toho času strojvedoucí rychlíku jedoucího z Prahy do Tulešic. Sekunduje mu jeho manželka Alžběta a občas se dějem mihne jeho neteř Zdislava se svým nápadníkem Vilémem, který v tomtéž vlaku pracuje jako průvodčí. Dějové linie se navzájem prolínají a jen občas jsou proloženy hlášeními z dispečinku a jednotlivými stanicemi. Téměř celý muzikál je podbarven charakteristickým zvukem drncajících pražců, který skvěle doplňuje dějovou prázdnotu a monotónnost.
Ale aby bylo spravedlnosti učiněno zadost, je potřeba najít i nějaká pozitiva. Kupříkladu velmi zdařilou scénou s výrazným psychologickým podtextem je odchod paní Emmerové na chodbičku, aby nemusela poslouchat právě probíhající hádku Zdislavy a Viléma. Paní Emmerová je překvapivě originální a osobitou postavou. Možná právě proto, že se v muzikálu objevuje jen jednou. Asi nejvýraznějším problémem a chybou autora je určitá křečovitost a přílišné lpění na předloze. Inspirací mu byla nezapomenutelná Noc na Karlštejně a naneštěstí je to patrné. Zápletka je poměrně banální. Alžběta těžce snáší manželovy dlouhé služební cesty a rozhodne se na sebe upozornit tím, že přečká noc ve skříni v kabině lokomotivy. Nevím, nakolik autor studoval příslušné reálie, ale domnívám se, že v těchto místech obvykle žádná skříň nebývá. Nejen z děje, ale i z některých dialogů. Alespoň že ve jménech postav nebyl tak důsledný.
Během cesty Arnošt zpívá, že muži nejlíp sluší sólo, ovšem s ohledem na svou profesi neopěvuje tekutou révu, i když ji bezpochyby má také rád, ale tato část je nahrazena notoricky známým „Pijte vodu a nepijte rum“. Tato část končí tím, že kdosi zatáhne za záchrannou brzdu, v důsledku čehož Alžběta přistane na Arnoštových zádech. Následná výměna názorů však končí dobře, a tak s tříhodinovým zpožděním vystupují v Tulešicích ruku v ruce a Arnošt podává žádost o přeložení na kratší tratě. Druhou, ovšem o nic méně slaboduchou, dějovou linii tvoří vztah Zdislavy a Viléma a jejich neshody. Zdislava Vilémovi vyčítá malé ambice a chce, aby byl alespoň revizorem.Aby mu dokázala, že v současném zaměstnání nestojí za nic, rozhodne se v jeho vlaku projet celou trasu bez jízdenky. Schovává se na záchodech a za zavazadly spolucestujících. V této části děj vrcholí několik kilometrů pře Tulešicemi vzájemnou půtkou, kdy je to právě Zdislava, kdo zatáhne za brzdu a spustí tak lavinu událostí v lokomotivě a zavazadel ve zbytku vlaku. Viléma vezme na milost až ve chvíli, kdy ji zachrání před pokutou. Na závěr prezentace autor vyjádřil chvályhodný úmysl muzikál nerealizovat a zůstat nadále v anonymitě. Není důležité, zda chce jen získat čas na koncentraci svého „talentu“ a dílo dokončit, nebo to byl náhlý záchvat soudnosti. Určitou roli možná hrál i fakt, že zmíněný rychlík pravděpodobně do Tulešic nikdy nedorazí, neboť tam dosud nejsou ani koleje. Podstatné je, že veřejnost zůstane zatím Noci na kolejích ušetřena. S ohledem na autorovo přání vás také žádám, abyste jeho jméno zapomněli a v textu jej začernili fixem.