Jak jste si jistě všimli, naše školy se nachází na Teplicku. A proto je vhodné zamést si před vlastním prahem. Nebudeme poučovat o památkách jinde, když je máme zde. Později se dostane i Duchcov a další. Bílinští mi prominou, ale Váš zámek je ve stavu nouze, jak by řekli počítačoví experti a proto se mu nebudeme věnovat. Společně navštívíme místa známá i méně známá, vzdálená i blízká. Nejdále se dostaneme na Trosky a nejbližším místem, tedy Teplicemi, začneme.
První písemnou zprávu máme z Vincencioava letopisu (1158 - 1164). Zaznamenáváme zde založení ženského benediktinského kláštera a klášterního kostela královnou Juditou. Areál kláštera byl opevněn a na severu oddělen příkopem od vesnice, z níž později vznikly Teplice. A nyní poskočíme o necelé 3 století dále. Roku 1421 první vlna husitství zasáhla i teplický klášter. A zde se prameny rozcházejí. Jeden pramen hovoří o vlídném přijetí a odchodu a druhý o dobytí a vypálení kláštera. Klášter však nadále existoval. Roku 1426 míšeňská vojska zaútočila na klášter a vyplenila ho. Byl však i nadále v provozuschopném stavu. Po 150 letech poměrně častého střídání majitelů Volf z Vřesovic nechává vystavět základní trakt zámku. Důležitým obdobím je přelom 15. - 16. stol. Na zámek nastupuje rod Vchynských. Za dobu pobytu tohoto rodu došlo k mnoha přestavbám a dostavbám (Kolostujovy věžičky). Roku 1634 švédská vojska vydrancovala zámek.
Téhož roku nastupuje na teplický zámek rod Aldringenů, který zde vydrží až do našeho stol. I za Clary-Aldringenů dochází k bourání, stavění a přestavování. Roku 1793 požár Teplic umožnil velký rozvoj lázní a Teplic. V této době se Teplice stávají vyhledávanými lázněmi. Zajížděl sem Casanova, Goethe, Beethoven, Chopin a mnozí další. Nesmíme však zapomenout na Karla de Ligne, válečníka, diplomata, literáta. Jeho dcera si vzala Jana Nepomuka Clary-Aldringena.
Poslední velké úpravy prováděl Carlos Clary- Aldringen, přítel Antoina de Herrmanna. Zámek se tak dostal takřka do dnešní podoby. Roku 1945 byl rod ze zámku vyhoštěn za sympatizování s nacisty. Od roku 1947 je v zámku přírodopisné muzeum. V expozici je k vidění výstava porcelánu, reprezentativní místnosti zámku, výstavu hodin, a numizmatickou sbírku. Zámek určitě navštivte, prohlídka stojí za to! (zejména ty hodiny, pokud nechápete, jděte se podívat a pochopíte).
Dnes se setkáváme již podruhé a společně navštívíme zámek, jenž hostil dva významné rody a to sice Lobkovice a Valdštejny a proslavil se ubytováním slavného milovníka a spisovatele Giacoma Casanovy. Ano, mnozí z Vás už jistě poznali, anebo alespoň tuší na který zámek se dnes podíváme.
Tak tedy již bez hádanek, dnes se dozvíte o duchcovském zámku. Hned při vstupu na nádvoří zámku Vás zaujmou čtyři sochy Herkules zápasící se lvem, Herkules zápasící se saní a po jejich bocích Mars a Minerva. Sochy pochází od Matyáše Brauna, který dělal vnější sochařskou výzdobu zámku. Při prohlídce Vás hned z kraje možná udiví poměrně velká tapisérie. Je to zajímavý nápad ,jak zaplnit prázdnou stěnu, nemyslíte? Zvláště v panelákových bytech by se vyjímala a nemuseli byste malovat. Další věc, které si pozorný návštěvník všimne, je opakující se výzdoba stropů. Skoro všechny jsou natřené na bílo, jen některé zdobí hnědé fleky od vody, která prosakuje střechou. Pouze jeden strop má zajímavou výzdobu. Strop v hlavním sále zachycuje rodovou pověst o Jindřichovi z Valdštejna a jeho 24 synech, s nimiž se po boku Přemysla Otakara II. chystá k tažení. Za výzdobu celého sálu vděčíme českému malíři Václavu Vavřincovi Reinerovi.
No, a v hlavním sále si řekneme něco k minulosti zámku. V roce 1538 získal Duchcov Děpoltův syn Václav Popel z Lobkovic a zahájil přestavbu Sulevické tvrze na zámek. Roku 1570 byly dokončeny renesanční přestavby. Až do roku 1624 se město rozrůstá. Roku 1624 pořádali tažení přes Duchcov Švédové a tradičně město vyplenili. Přes Duchcov pak táhli ještě dvakrát až zůstalo město na mizině. V této chvíli bych se rád zmínil i o husitech, kteří na Duchcov zašli celkem dvakrát a pokaždé se vyřádili. Roku 1643 se dostávají na Duchcov Valdštejnové a zůstanou zde až do našeho století. V roce 1785 přivedl hrabě Josef Karel z Valdštejna Casanovu. Ten zde působil Jako knihovník a romanopisec. A nyní půjdeme dále. Kolem překrásného kulečníkového salonku se dostaneme až do pokojů Casanovy. A kdo ví, třeba se nás dívá. Přijďte to zjistit.
Stalo se již zvykem, že se spolu setkáváme na stránkách našich novin. Zlí jazykové tvrdí, že to jsou jen listy, a my se s nimi nepřeme. Zatím jsme navštívili dva zámky, a proto se dnes spolu podíváme na jeden z našich nejrozsáhlejších hradů - zřícenin.
Hrad se nachází na sever od naší minulé návštěvy, v nedalekých Krušných horách. Dnes nás očekává hrad Osek, též zvaný Rýzmburk.
Nejprve se přesuneme do Oseku. Odtud jdeme po červené značce v mírném stoupání do kopců. Cestou nás stále provází bublavý potůček. Na rozcestí již vidíme věž, jež v 19. stol. sloužila jako rozhledna. Při vstupu nás nejdříve zaujmou po levé ruce čtyři barokní okna v části tzv. horního hradu. Po pravé ruce se nyní nalézají čtvercové prostory, které ohrazují asi 2 m vysoké a přes 0,5 m široké zdi. Nyní máme opět v zorném poli naši již známou vyhlídkovou věž, jenž je asi 30 m vysoká a má kruhovou podstavu. Pokročíme-li dále, spatříme až neuvěřitelně velké prostranství (přibližně 60 x 60 m). Pokud vystoupáme na "nádvoří ", naskytne se nám pohled na několik místností věžovitého charakteru a zbytky masivních zdí. Při prohlídce se lze dostat až k místnosti s barokními okny, ze kterých je v obdobích, když stromy nemají listí, poměrně pěkný výhled. Obzvláště působivě vypadá hrad pod sněhovou pokrývkou. A pokud budeme mít štěstí a k zářícímu sluníčku se přidá i modrá obloha, zastavme se a časy dávno minulé k nám promluví.
A kdyby časy minulé nechtěly mluvit, tak si alespoň připomeňme minulost hradu. Hrad založil rod Hrabišiců (ve své době nejmocnější rod v zemi ) v polovině 13. století. Po nástupu Přemysla Otakara II. byl Boreš z Rýzmburka perzekuován. Ztratil úřady, svobodu, majetek i hrad. Nakonec se však s králem usmířil. Spolu s královským vojskem se pak stal hrdinou dne, když jako první vtrhl po vyhrané bitvě do uherského ležení. Zhruba o sto let později hrad dobyl a majetek zabral Záviš z Falkenštejna. Od té doby význam rodu klesal.
Osek se opět stal důležitým hradem v době husitských válek, když se katolíci rozhodli spojit proti husitům. Nejenže nebyl Rýzmburk dobyt, ale dokonce na něm bylo vězněno 130 husitských zajatců. Roku 1458 bylo opraveno a zesíleno opevnění a hrad připadl České koruně. Roku 1468 byl hrad za ne zcela jasných okolností obsazen německými křižáky a v následujících letech se zde ještě dvakrát zastavili Sasové.
Hrad poté patřil ještě Pavlu ze Sulevic. Od roku 1523 byl ve vlastnictví Lobkoviců. Od roku 1651 drželi hrad jako součást duchcovského panství až do 20. století. Od dob pánů ze Sulevic, kteří již na počátku 16.stol. sídlili na Duchcově, přestal být Osek obýván a postupně zpustl.
S mým okénkem jste zatím putovali jen v okolí Teplicka. Na výpravy jsem vyrážel jen za pěkného počasí a to i díky předpovědi z rubriky "Jaké bude počasí?". Bohužel při putování na hrad Osek mě překvapilo sice krásné slunečné počasí a modrá obloha, ale také minusové hodnoty na teploměru. Následná lehká nachlazení mě utvrdila, že v zimě se má nechat hradům i zámkům právo na odpočinek. Proto zavzpomínám na léto a Vás v tomto i příštích dvou číslech provedu po objektech, jenž byly poctěny mou návštěvou loňského léta.
Dnešní cíl naší výpravy, zámek Zákupy, nalezneme nedaleko České Lípy. První zmínky o tvrzi jsou z roku 1383, vlastníky byli rytíři ze Smojna. Na počátku 16.stol. se tvrze ujal rod Berků z Dubé. Ten roku 1541 zahájil výstavbu renesančního sídla. I dnes se zmíníme o národu, jenž nám s velkou radostí pustošil hrady, zámky, zámečky i tvrze. Ano, i přes Zákupy přešli Švédové a město i zámek padly jim za obět leta Páně 1638. To však již zámek patřil šest let saskolauenburskému vévodovi Juliu Jindřichovi. Vláda šlechty přinesla sice lesk z knížecího dvora, ale ten byl zaplacen utiskováním poddaných. Roku 1658 došlo k selskému povstání, které však bylo krutě potlačeno. Roku 1683 byla dokončena přestavba zámku, když největší změnou byla přístavba druhého patra.
Po sto letech od návštěvy Švédů potkala město další zkáza, když ho zdevastovali Prusové. Po sto letech nepřítomnosti panstva, kdy se zde vystřídalo mnoho majitelů, přešlo panství na toskánskou větev habsburského rodu a posléze, výměnnou za italskou Luccu, se stávajá majetkem císaře. Nastává rozsáhlá rekonstrukce především vnitřních prostor, protože Ferdinand V. si Zákupy zvolil za jedno ze svých letních sídel. A od roku 1951 je zámek přístupný veřejnosti. Dost již historie a nyní něco o současnosti. Probíhá zde rekonstrukce zámku a přilehlých budov. A můžeme jen doufat, že opravy budou provedeny do zdárného konce. Při vstupu do zámku si povšimněte nad vstupní branou slunečních hodin( až na " drobné " odchylky jdou přesně) a po pravé i levé ruce, tedy po obou stranách, se nalézá medvědí výběh se třemi medvědy. Bohužel Zákupy jsou zámek, z něhož si neodnesete pěknou vstupenku na památku ( mají zde totiž ty klasické, velké asi 2 x 4 cm), ale zato zážitek z útrob zámku Vám vše bohatě vynahradí.
K největším pokladům bezesporu patří nástropní malby od Josefa Navrátila. Nenajdete zde dva stejné stropy. Je to něco úžasného. Neméně pěknou zajisté shledáte i místní kapli. Při prohlídce poodhrnete roušku tajemství hraček z 19. stol. A když už si myslíte, že Vaše prohlídka končí a jste provázeni dlouhou chodbou k východu, po vaší levé ruce jsou vystavovány pušky různých typů i velikostí.
Netruchlete, setkáme se už v příštím čísle.
Dnešním cílem našeho putování je malebná zřícenina,která je symbolem Českého ráje. Než Vám sdělím její jméno, prozradím Vám pověst, která vysvětluje pojmenování základních rysů stavby.
Pověst vypráví o dvou ženách, které se vzájemně nenáviděly. Ta starší(paní domu-hradu) byla ošklivější , zatímco mladší byla velmi krásná. Starší se kvůli jejímu vzhledu říkalo Baba a mladší, i když to nemusela být nutně pravda, se říkalo Panna. Jelikož spolu bydlely na jednom hradě , neustále na sebe pokřikovaly. Jejich nenávist zašla tak daleko, že každá bydlela v jiné části hradu. Baba bydlela na nižší věži, protože byla starší a zdraví jí už úplně nesloužilo, zatímco panna měla zdravé nožky, a tak mohla snadno vyběhnou do vyšší věže . Ale ani vzdálenost obou věží je neodradila od pokřikování na sebe, a tak na sebe hulákaly z věžních okének. Tento povyk samozřejmě bavil vesničany, kteří chodili poslouchat jejich výměnu názorů. Za příznivých klimatických podmínek bylo jejich ječení slyšet až v několik kilometrů vzdálených vesnicích.
V případě, že už jste tento příběh slyšeli, víte, který objekt byl zmiňován. Pro ostatní zbývá jen dodat, že tato historka vypráví o Troskách .
Trosky jsou poprvé zmiňovány v roce 1396 v přídomku Čeňka Vartenberka z Trosk. Ten však byl nucen, díky své špatné finanční situaci, postoupit je králi Václavovi IV. Od něho je získal Ota z Bergova, který byl silně protikrálovsky založen a podporoval králova bratra Zikmunda. Díky tomu stála místní posádka na straně Zikmunda a bojovala proti husitům. Ke cti stavitelům hradu je nutno říci, že přežil husitský útok . Žižka vypálil pouze věž Babu. Později byl jedním z dědiců prodán Janu Zajíci z Házmburka, pánu na Kosti. Ten vystupoval proti králi Jiřímu z Poděbrad, což si samozřejmě král nenechal líbit a podnikl odvetnou akci v podobě vypálení všech jeho hradů. Bohužel dobyty byly i Trosky.
Za třicetileté války se hradby Trosek staly ještě několikrát pevností. V letech 1639, 1642, 1645, 1648 byly Trosky dobyty Švédy a v letech 1640, 1644, 1647, 1648 byly dobyty zpět císařským vojskem. Po vypálení hradu císařským vojskem v roce 1648 a po vyhnání Švédů se začala vyplňovat sudba ukrytá v jeho jméně. Z hradu se pomalu stávaly trosky. Další zájem o zříceninu projevili až romantici v 19. stol. . Jejich nový majitel Jan Lexa z Aehrenthalu chtěl k hradu lepší přístup, což se mu povedlo.
Dnes je z Trosek zpřístupněno vnější nádvoří, vnitřní nádvoří a jedna z vyvýšenin. Výhled je překrásný nejen na Český Ráj , ale i mnohem dále. Pokud byste chtěli vidět Trosky jako model, zajděte do turnovského muzea.
Jak již bylo řečeno, na rozdíl od jiných rubrik, toto putující okénko českou krajinou se nemění a zůstává. Doufám, že jste rádi. U mnohých už vidím, jak jim spadl kámen ze srdce. Jsme rádi, když upozorníte na určité maličkosti, které se již do rubriky nevešly, nebo jsme je opomněli zmínit.
Dnešním místem, kam se podíváme, je zámek Sychrov. Zámek naleznete asi 8 km od Turnova. Nejsnazší doprava je asi vlakem, který jezdí poměrně často, jak ze směru na Turnov, tak i na Liberec. Od vlakového nádraží je to k zámku asi 0,5 km, autobus staví přímo před zámkem. A když už jsme se na Sychrov dostavili, řekneme si něco o jeho minulosti. Na místě dnešního zámku stála v 15.stol tvrz patřící české královské komoře. Od 16.stol patřila tvrz rodu Vartenberků. Po bitvě na Bílé hoře ji koupil Albrecht z Valdštejna, po jehož smrti se stala majetkem francouzského šlechtického rodu Lamottů z Frintroppu, který roku 1690 nechává na místě tvrze postavit zámek s věží. Později zámek opět zakoupili Valdštejnové. První přestavby na zámku proběhly až po roce 1820, kdy zámek putoval opět do vlastnictví francouzského rodu, a to sice do rukou Rohanů. Ti si zvolili Sychrov za své hlavní sídlo. To, že je sídlo opravdu dobře reprezentovalo, dokazuje i velmi rozlehlý park o rozloze 26 ha. V tomto okamžiku se nemůžeme nezmínit o chloubě tohoto parku. V době největšího rozkvětu bylo v parku nasázeno 400 jehličnanů a 1500 listnatých stromů. Zámek se přestavoval celkem dvakrát, a to v duchu empíru a do novogotické podoby. Zámek poté už zůstal v nezměněné podobě. Na obnově se podílelo mnoho řemeslníků, avšak vedoucí ráz celému dílu určovaly ruce bratří Bušků. A nyní už hurá přímo na zámek.
První, co nás zaujme při vstupu do areálu, je na střed umístěná kašna, která dominuje celému průčelí zámku. Nádvoří se zdá na první pohled malé, ale při bližším pohledu a posléze při samotné prohlídce poznáte, že opak je pravdou. Při prohlídce navštívíme nejprve místní kapli. Zde nalezneme pamětní desky vytesané na počest významných návštěv. Další zastávkou bude schodiště. Až se průvodce zeptá, z čeho že jsou schody vyrobeny, nedejte se zmást, jde opravdu o dřevo. Na první pohled však schodiště vypadá spíše jako z litiny. Při prohlídce nás na každém kroku provází obrazy, většinou podobizny. Počet obrazů zde umístěných je na zámek v českých poměrech opravdu úctyhodný. A na závěr se musíme ještě zmínit o Antonínu Dvořákovi, který na Sychrově pobýval. Určitě si přijeďte Sychrov prohlédnout, je to jeden z nejkrásnějších zámků u nás.
Letošní putování zahájíme v nedalekém Ústí nad Labem. Myslím,že po právu můžeme říci, že začneme dominantou Českého středohoří, a to hradem Střekov.
Střekov byl založen roku 1319 Pešíkem z Veitmile, avšak nedlouho poté hrad přechází pod správu Jana a Beneše z Vartenberka. Rod Vartenberků v této době vlastnil většinu důležitých pozemků z Ústí až do Děčína. Po roce 1400 získal Střekov Vlašek z Kladna, který byl stoupencem krále Zikmunda. Přestože byl hrad obléhán, nebyl v době husitské dobyt. Koncem 15. století byl koupen Hanušem a Lorencem Glacovými. Ti provedli významnější přestavby převážně v obytné části budovy. Architektonické detaily přestavby nesou pozdně gotické rysy. V polovině 16.století koupil Střekov Václav z Lobkovic a v držení Lobkoviců zůstal až do roku 1945. Poté byl předán státu a dnes už opět patří rodu Lobkoviců. Protože byl hrad ve velmi špatném stavu, a jelikož měl rod honosnější sídla, nevěnoval Střekovu nikdo příliš pozornosti. Ožívá až za Třicetileté války, kdy se na hradě střídají císařská, saská a švédská vojska. A jak již víme, kam noha Švéda šlápne, nezůstane na kameni kámen, proto se vše postupně mění v ruiny. Později o zbytky opevnění bojují Habsburkové a Prusové. Co nespadlo během posledních bojů, dokonala příroda. Znovu, již jako zřícenina, ožívá hrad v době romantismu. Část hradu je přestavěna na restauraci a návštěvníci se začínají hrnout ve větším a větším počtu. Jedním z návštěvníků byl i Richard Wagner, který zde získal inspiraci pro svou operu Tannhäuser. Původně Střekov sloužil k ochraně vodní cesty a vybírání daní, dnes je pomalu renovován a slouží lidem k procházkám a výletům.
Vstupní branou se dostanete k pokladně. Po zakoupení lístku zde však nezůstávejte a postupte další branou na terasu. Na bráně si můžete všimnout šesti dělových koulí vsazených do zdiva. Při prohlídce vstoupíte nejdříve do sálu, kde Vám průvodce sdělí historii hradu. Za zmínku zde stojí část stroje na zpracování vína. Po prohlídce obytné části hradu, která je celkem zachovalá, se přemístíte do části vojenské. Ta je v ruinách a můžete si jen představovat, jaké to asi bylo při ostřelování hradu. Za zmínku také stojí sedmnáctimetrová věž. Z vrcholu je pěkný, i když jen omezený výhled.
Cíl dnešního putování je malebný zámek vzdálený asi 5 km od Litoměřic. Jeho zvláštností je, že přední část zámku má tři patra, ale zezadu je zámek čtyřpatrový. Další zvláštností jsou malé jeskyně pod zámkem. Víte už, o který zámek se jedná ?
První zmínky o Ploskovicích jsou z počátku 12. stol., kdy vladyka Hroznata věnoval toto území řádu johanitů. Roku 1421 se na toto území dostavil Jan Žižka a johanité komendu opustili. V polovině 15. Stol byla, za husitských válek poničená komenda, přestavěna na tvrz. Adam Ploskovský z Drahonic, zástavní držitel Ploskovic, vyhlásil podle tehdejšího trendu nové roboty. Poddaní se po několika marných protestech rozhodli vzít tvrz útokem. Jednalo se o jednu z mála úspěšných vzpour, alespoň krátkodobě. Poddaní si za svoji vrchnost určili Dalibora z Kozojed a nabídli mu své poddanství. Po roce vlády Dalibora z Kozojed přišel útok bývalého majitele zámku a Dalibor byl zajat. Tím dostal možnost si jako první vyzkoušet nově postavenou věž nad Jelením příkopem na Pražském hradě - Daliborku. Dalibor z Kozojed byl sťat 13. března 1498. Za půl století se vystřídalo v držení panství několik pánů. Významnější byl až Jan Habart z Vřesovic, který přestavěl tvrz na renesanční zámek. Po roce přestoupil Habart ke katolictví, avšak jeho přestup byl jen předstíraný a roku 1624 utekl do Saska. Po sedmi letech se však vrátil při útoku saských vojsk do Čech a na rok a půl vládl na svém panství. Poté, co byl Habart vyhnán, dostal jeho majetek Albrecht z Valdštejna. Jan Habart se však pokusil dobýt svůj zámek ještě jednou při útoku švédských vojsk. Útok se opět zdařil, ale svého úspěchu si příliš dlouho neužil, neboť záhy onemocněl a zemřel. Po roce 1650 se ujímá panství Marie Sidonie, která vydrancovaný a poškozený zámek nechala barokně opravit. Další ženou, jenž pevnou rukou vládla na ploskovickém panství, byla toskánská velkovévodkyně Marie Anna Františka. Do jejího panství patřily i Zákupy. Okolo roku 1725 se v blízkosti starého zámku rýsoval zámek nový, postavený v pozdně barokním stylu. Ke stavbě zámku se traduje legenda, která říká, že Marie Anna sama dohlížela na stavbu zámku, sama vedla účty, které nakonec sama spálila, protože výstavba zámku stála přes milión zlatých. Za vlády Habsburků zámky chátraly. Starý zámek musel být dokonce roku 1816 zbořen. K posledním velkým přestavbám došlo až po roce 1848, kdy se císař Ferdinand V. vzdal trůnu, přesídlil na Pražský hrad a jako svá letní sídla určil Ploskovice a Zákupy. Dnes je zámek opět opraven a patří k perlám litoměřického kraje.
Většina zámků má své speciality a ani Ploskovice nejsou výjimkou. Stropy vyzdobil Josef Navrátil, který upravil i strop v hlavním sále od Reinera. Strop v hlavním sále má podobu čtyř světových stran. Zvláštností je pojízdná postel císaře Ferdinanda V. Další zajímavostí je, že celým zámkem Vás v místnostech provází hodiny. Pravdou je, že z větší části nejsou v provozu schopném stavu , ale jsou tam.
Za mírný příplatek Vás průvodce zavede do jeskyní pod zámkem. Zde je množství malých vodotrysků. Jeskyně pak oceníte zejména v letních měsících, kdy zde je příjemný chládek.
Dnešní návštěva zámku bude poněkud netradiční. Nejde totiž o zámek, ve kterém by se vystavovaly expozice starého nábytku a poslušně se procházelo po předem připravené návštěvní trase, kde se průvodce snaží co nejrychleji proběhnout zámkem a znovu nabrat novou skupinu. Jedná se totiž o nově opravený hotel. Náš zámek se nachází nedaleko České Lípy a už sám název naznačuje malebné prostředí, ve kterém se Zahrádky nacházejí.
První zmínka je z roku 1376 a jako vlastník je uváděn Mnichovec ze Zahrádek. První větší přestavby však pocházejí až z poloviny 16. stol., kdy se do té doby nepříliš pěkná tvrz mění na renesanční zámek. Zámku se v této době říká "Nový Vítkovec". Panství nyní vlastní rod Vartenberků, který za několik let bude stát na špatné straně barikády, hrad bude zabaven a prodán Albrechtu z Valdštejna. Kolem roku 1620 je založena lipová alej, kterou zde můžeme nalézt dodnes. Po smrti Albrechta z Valdštejna se jeho dcera provdá a zámek přejde do vlastnictví rodu Kaunitzů. Ke konci 18. století proběhne pozdně barokní přestavba zámku. Zahrádky v této době získají z větší části dnešní podobu. V roce 1821 probíhají poslední úpravy zámku a parku. Postaven je také gloriet a letohrádek. Poslední z Kaunitzů zemřel v roce 1936 a zámek přešel do vlastnictví Liechtensteinů.
Do Zahrádek se pěšky nejlépe dostaneme z České Lípy. Po necelých 3 km dojdeme do malebné krajiny CHKO Peklo. Cesta vede podél potůčku mezi pískovcovými skalami, asi po dalších 4 km vyjdeme ze skal a za malý okamžik se již octneme před vstupní branou zámku. Nově zrekonstruovaná budova na první pohled zaujme a jistě si řeknete, že zámek zde stojí v naprosté shodě s přírodou. Krásy zámku neruší ani průmyslové kamery při vstupu do objektu. Zámek je z větší části obklopen parkem, v němž můžeme najít nejednu vzácnou dřevinu.
Seznámili jsme se již s exteriérem, takže se můžeme jít podívat do interiéru. Ubytování je v jedno - až třílůžkových pokojích. V zámku si za nepříznivého počasí můžete zajít do posilovny nebo na kulečník. Zámek je také upraven na pořádání seminářů nebo kongresů. Sály pojmou od 10 po 150 osob (nabídka tří sálů různých velikostí). Se zámkem jsou spojena jména jako Antonín Dvořák, který byl švagrem posledního žijícího Kaunitze, nebo Bedřich Smetana, jenž byl učitelem hudby jedné z majitelek zámku.
S lítostí Vám oznamujeme, že zámek v Zahrádkách u České Lípy vyhořel. Požár propukl ve čtvrtek 30.ledna 2003 ve večerních hodinách a za velkého úsilí hasičů byl zlikvidován až v neděli 2.února 2003. Děkujeme Vám za pomoc a podporu při obnově zámku.
Dnešní hrad se nachází nedaleko města, které je oblíbeným rekreačním střediskem a leží nedaleko Litoměřic. Ve městě se také nalézá oblíbený rybník Chmelař. Jistě jste už poznali Úštěk a jeho 3 km vzdálený hrad Helfenburk, neboli Hrádek.
Přístup k hradu je pouze z východu, a to cestou od Úštěka, nebo od Rašovic. Patřil k největším v severních Čechách. Postavil ho Jan z Klinštejna, který náležel k rodu Ronovců, okolo roku 1370. Roku 1375 koupil hrad arcibiskup Jan Očko a začal s jeho přestavbou a budováním hradeb. Jeho nástupce, Jan z Jenštejna, pokračoval ve stavbě a po jejich dokončení se již podoba Helfenburku nezměnila. Byl kancléřem krále Václava IV. , ale později mezi nimi vzniklo napětí, až nakonec došlo k otevřenému boji. Byl vězněn na Karlštejně a když opustil jeho zdi, jel si stěžovat do Říma. Tam nepochodil, a proto roztrpčen odjel na Hrádek. Zanedlouho poté zemřel.
Dalším významným majitelem byl až Konrád z Vechty. Jak se později ukázalo, proslavil se především tím, že se přiklonil na stranu husitů. Avšak než se tak stalo, bylo na Helfenburk převezeno mnoho skvostů ze Svatovítského chrámu. Vechta se ale o hrad nestaral a nechal ho v opatrovnictví Jana Smiřického. Ten byl roku 1453 popraven. Vdova po Smiřickém jej prodala, a tak se dostal do rukou odboje proti králi Jiřímu z Poděbrad. Ten se jim za to odvděčil dobytím a vykradením hradu. Až do konce 16. století se zde poměrně často měnili majitelé a roku 1620 ho císařští vojáci vyplenili a zapálili. Během války zbytky hradu pustly, až z něj zbyly jen ruiny. Na počátku 19. stol. se stala zřícenina oblíbeným místem poutníků a romantiků. Ke konci 19. stol. byla zpřístupněna věž, ale i ta později začala opět chátrat. Do dnešní doby se z původní podoby dochovalo jen velmi málo, mimo jiné i sklepy, které mají dvě podlaží. Dnes je Helfenburk po částečné rekonstrukci, a proto se můžeme podívat, co nás zde čeká.
Do hradu vstoupíme branou, k níž vedl přes příkop padací most. Nad branou jsou zachovány dva znaky:pražského arcibiskupství a znak Jana z Jenštejna. Vedle brány se tyčí 34 m vysoká věž, po většinu roku nepřístupná. Pokud půjdeme dále, zjistíme, že celý hrad je obehnán opravenými hradbami. Poté, co jej skoro celý obejdeme, dostaneme se na schůdky, které nás dovedou do vnitřních prostor. Zde můžeme najít sklepení a údajně 57 m hlubokou studnu. Máme-li však rádi výšky, můžeme se podívat i do vyšších pater. V případě, že nás na hradě zastihne déšť, nemusíme se ničeho obávat, neboť je zde přístřešek se stolem a lavičkou.
Určitě stojí za to se na Helfenburk podívat. Uvítá vás nejen pěkný hrad, ale i nádherné okolí.
Dnešní okénko nás přivede na hrad Košťálov. Hrad vznikl někdy v polovině 13. století nedaleko Lovosic. Za zakladatele hradu je považován Petr z Košálu. Pak jej přejali za svůj Kaplíři ze Sulevic a v 15. století se na hradě vystřídali Vartenberkové a páni z Házmburka. Jako poslední majitel je uváděn klášter sv. Jiří na Pražském hradě. Hrad byl několikrát obléhán, největší dobyvatelské choutky měli husité v roce 1422. V době 30tileté války je už uváděn jako pustý. Za 350 let neobývání se hrad změnil v ruinu.
Prohlídku začneme na úpatí kopce, na němž hrad stojí. Zde nás upoutá upozornění na zchátralost objektu. Dále pak projdeme tzv. dolním hradem, ze kterého se nedochovalo takřka nic. Zde je velké ohniště určené pro rodinné grilování, možno i s velmi početnou rodinou. Další prohlídka nás zavede po kamenité cestě k hornímu hradu, z nějž zbyly už jen obvodové zdi odolávající jižním větrům. Velká okna ve třetím patře spadla počátkem 60.let 20.stol. Z nádvoří je pak pěkný výhled na jižní část Českého středohoří, stejně jako na nedalekou zříceninu hradu Skalka ve Vlastislavi.
Hrad je přístupný celoročně, ačkoli se za deštivého počasí a v zimě nedoporučuje navštěvovat. Dostupnost hradu je po několika turistických značkách, nejbližší větší město jsou Třebenice. Zbytek hradu je dobře viditelný z dálnice D8 směrem na Teplice (pozor nezaměňovat s Házmburkem).