Celé generace čtenářů znovu a znovu prochází noční Prahou. Tajemnými Stínadly, Rozdělovací třídou, Řásnovkou, spletitými ulicemi Starého Města. Jako každý kluk i já jsem procházel v představivosti těmi záhadnými místy a prožíval neskutečná dobrodružství. Jaká je stověžatá Praha dnes? Může se rovnat příběhům pana Foglara? Změna letního času a nepřeřízené hodinky mi umožnily zjistit, jak to doopravdy je.
S rancem na zádech jsem se krátce po sedmé hodině večerní vydal ze stanice metra Staroměstská starou Prahou. Stačilo málo a ocitl jsem se na Rozdělovací třídě a nic mě nemohlo zachránit před vůní Stínadel. Na ulicích stála auta zahraničních značek a z obchodů nad nimi svítily nápisy s příchutí neonu. Adidas, Coca-cola, Panasonic a v dálce štít Komerční banky lemovaly ulici osvětlenou elektrickými lampami. Stačilo však zahnout do bočních uliček, kde lamp bylo méně a světlo ubývalo. Tmavé domy promluvily z minulosti a stačilo málo a v oknech se rozsvítily lampiony na podporu výstavby hřiště. Večer světel, to modrý svit monitorů a obrazovek zářil do tmy.
Však šel jsem dál a dál a ulice byly tmavší. Najednou zmizely domy po jedné straně a objevila se ohrada. Zamykání dveří nějakým úředníkem mě přivedlo k partě Rezavých klíčů. A ohrada pokračovala pryč do dlouhého oblouku. U lampy nestál žebřík a neměl jsem u sebe vhodné lano, přesto v duchu přelezl jsem zeď a jal se odemykat staré dveře. Tu zadul vítr a malý vír zvedl ze země listí. To klub Uctívačů ginga na mě útočí, pomyslel jsem si a podvědomě zrychlil krok. To houf japonských turistů mi zkřížil cestu. Honem jsem hledal temný úkryt. Nějaký dvůr, kde bych se mohl schovat, či utéct přes plot. Zachránila mě pasáž divadla v Dlouhé. Pryč honem pryč k Masarykovu náraží na vlak. Už jsem na velké třídě tramvaje, auta, bezdomovci. Už mi zbývá jen pár minut chůze. Však znenadání oslovil mě kdosi. Volíš Losnu, nebo Mažňáka? „Where is here cafe Imperial, please?“ Třeba Bahňáka. „I am sorry, I don´t know. “ Zřejmě jsem něco pokazil, vyrazil za mnou houf Vontů. To něco slavící manažeři vyšli z hospody a vyrazili mým směrem. Rychle jsem zatočil do boční ulice a hledal úkryt. Ha, otevřená vrata. Vběhl jsem rychle dovnitř. Uf, unikl jsem.
Jak ale odsud? Jsem v domě č. 27. To je ten s tajnou chodbou! Senzace! Ta mě dovede do kostela u sv. Jakuba. Spatřím však osvětlený vchod. Že by tam někdo byl? Vstupuji do metra a jezdící schody mne unáší hlouběji a hlouběji. Právě projíždím okolo vodoznaku, až tady byla při povodních voda. Hu, níž už to nejde. Teď jen jít po směru proudu stoky a musím tam dojít. Rozhlížím se po cedulích a odjíždím metrem směr Zličín. Už jsem tady, jen pár schodů a vystupuji na Náměstí republiky. Po levé straně Florenc, po pravé Masarykovo nádraží. Jsem v bezpečí na druhé straně. Vlak mi jede za pár minut a já můžu s dobrým pocitem říct, že jsem byl ve Stínadlech, neztratil jsem se a odešel po svých.