V souvislosti s rozchodem našich redaktorů na různé vysoké školy došlo ke vzniku dalších poboček Herrmannových listů (Praha, Brno). Pomineme-li ztížené pracovní podmínky z toho vylplývající, neboť je nutno korigovat práci několika oddělených skupin, poskytlo to redaktorům další nepřeberné zdroje informací a několik nových funkcí. HrDr Milan Mayer se jako šéfredaktor národní centrály usídlil v Praze, odkud mimo jiné koordinuje činnost našich zahraničních spolupracovníků. HrDr Lukáš Kraus řídí brněnskou pobočku jakožto zmocněnec pro Moravu a přilehlé oblasti a HrDr Martin Holík obsadil zodpovědnou funkci regionálního zpravodaje, aby Herrmannovy listy neztratily kontakt s děním v mateřském kraji. Nehledě k tomu, že díky ústecké Spolchemii se je jeho práce někdy "vybarvuje" zajímavým způsobem. Doufáme, že provedené změny přijmete pozitivně.
Ve dnech 7. - 10. 3. 2003 byla v prostorách teplického muzea vystavena údajná lebka královny Judity, zakladatelky teplického kláštera. Nikdo nemůže s jistotou tvrdit, že se skutečně jedná o Juditu; my takové tvrzení dokonce zásadně odmítáme. Co bylo zjištěno, je stáří lebky a údajně typicky přemyslovské rysy. Podle našich zdrojů ale nejde o Juditu, nýbrž o jejího bratra Jakoba. Skutečnost je taková (a německá historiografie se dlouhá léta snaží tato fakta tajit), že otec Judity, durynský lantkrabě Ludvík I., byl původně židovský obchodník Salomon Pereles, kterému se podařilo zbohatnout spekulacemi s chlebem a solí. Poté, co naoko přijal křest, stal se durynským lantkrabětem a přijal jméno Ludvík. Svou minulost poupravil tak, aby nebyl patrný jeho semitský původ. Problémem byl ale jeho již dospělý syn Jakob, známý rabín a autor několikasvazkového židovského anekdotáře, který odmítal přistoupit na otcovu hru. Bylo tedy třeba jej odstranit. Proto byla Judita jako manželka druhého českého krále Vladislava svým otcem donucena založit v Sudetech klášter Teplice, kam vzápětí poslali Jakoba.
Tento morálně vyspělý a statečný rabín nejenže zde odolal pokusům o nedobrovolné pokřtění, ale dokonce přesvědčil několik jeptišek, které tajně přestoupily k judaismu. Když v 15. století přijeli do Teplic husité, aby si zde vyléčili křečové žíly a vypálili klášter, s hrůzou zjistili, že polovina zdejších jeptišek se modlí hebrejsky a nosí pejzy. Tak silný dojem na jeptišky učinil Jakob, že ho následovaly i staletí po jeho smrti. (Nemůžeme si nepovšimnout nápadných paralel mezi Jakobem, velkým židovským myslitelem, kterého se snažila veřejnost zapudit a který měl přesto úzký okruh následníků, a Antoinem de Herrmannem, rovněž často napadaným velkým myslitelem; i místo jejich působiště se shoduje.)
Ve středověku nebylo ani v zájmu českého dvora tyto události zaznamenávat, jelikož přiznaný židovský původ by pro Přemyslovce znamenal jejich konec. Nejen k případu královny Judity a jejího bratra se bude vyjadřovat kniha "Židé na českém trůně", kterou se chystá naše redakce vydat v nejbližších letech. Není možné mlčet k tak závažným otázkám, jako je totožnost lebky vystavované v teplickém muzeu.
Když jsem se nastěhoval do svého kolejního pokoje, příjemně mě překvapil svou velikostí (to bohužel nejspíš nemůže říct každý), a když se v něm rozložilo dostatečné množství tvůrčího nepořádku, působil vcelku útulně. Co mne ovšem rozladilo, bylo osazenstvo pokoje. A nemám teď na mysli spolubydlícího, který je fajn a většinu času tráví jinde. Nejdříve jsem ten později již téměř všudypřítomný pohyb zaznamenal v prostoru sociálního zařízení. Po podlaze a místy i po zdech se proháněly kolony mravenců a mezi nimi se míhala jakási havěť vzdáleně připomínající stonožky, kterou se buď nikdo neobtěžoval pojmenovat nebo mi její označení zůstalo utajeno.
Spolubydlící mi vysvětlil, že mravenci jsou v celé budově a že je to normální. To jsem však já, sice maloměšťák s láskou ke zvířatům, ale odrostlý v paneláku a mající k tvorům s více než čtyřma nohama jisté zábrany, odmítal pochopit. Upřímně řečeno, nechápu to dodnes, ale odklízení mravenců ze svého životního prostoru, který si na rozdíl od těch potvor platím, již beru jako určitou rutinu, kterou není radno se zbytečně zatěžovat. Někdo může namítnout, že i paneláky jsou plné hmyzu a starší domy jsou vybaveny i krysami, ale co se mravenců týče, mají alespoň tolik slušnosti, že nebývají vidět, běhají si pod koberci nebo ve zdech a nekradou mi snídani přímo ze stolu!
Po čase jsem zjistil, že se nejčastěji zdržují kolem koše na odpadky a v prostoru lednice, pravděpodobně kvůli odstavenému cukru, do kterého ale zjevně nelezou?! Kromě toho, že se čas od času dobývají do potravin, je velmi zajímá rychlovarná konvice, což naprosto nechápu a navíc je z ní musím den co den vyplachovat.
Co mne ovšem mírně vyděsilo, po zkazkách, že člověku vlezou do očí, uší a někdy i méně slušných otvorů, byl nález mravence v posteli. Jestliže jsem byl ochoten se smířit s jejich existencí v koupelně, v lednici ap., tak spát s nimi rozhodně nemíním.(Vlastně jsem neměl být překvapený, v pokoji plném mravenců by bylo zvláštní, kdyby něco vynechali, nehledě k tomu, že mravenec v cestě za potravou nebo při kondičním běhu nemá potřebu rozlišovat mezi košem na odpadky a mou postelí.)
Na němou otázku, co mě ještě může překvapit, jsem dostal až nepříjemně rychlou odpověď. Další mravenec a pak ještě jeden. Pravda, více než tři najednou jsem tam nikdy nenašel (ti méně normální se zdržují v rychlovarce, ti inteligentnější snad v cukru), ale ani pohled na jednoho potutelně se šklebícího mravence není nic, co by vám zvedlo náladu. Zvláště když vykukuje z pod peřiny, tlamičku od tykadla k tykadlu a zabírá místo někomu, kdo by si to více zasloužil (třeba mně). Navíc hrozí, že pokud proti němu nezakročíte, dokud je sám, pozve si brášky a nakonec by se jich mohlo sejít hezkých pár stovek.
To je také jeden z důvodů, proč se čas od času pořádají likvidační akce, na kterých jim speciálně vybavení mravencobijci mají ukázat, kdo je tady pánem. Po několika měsících si však nedělám iluze ani o kvalitě provedení, ani o účinnosti těchto nájezdů. Mravenci se vždy na pár dní stáhnou a pak si pobíhají vesele dál. Hlavní nevýhodou tohoto zdomácnělého hmyzu je, že není vázán na sezónní podmínky, a tak přestože venku mrzne a divocí mravenci nikoho neobtěžují, tady se tu a tam nějaký najde, i když jsou poněkud v útlumu a dodržují i přijatelný denní režim. Ovšem během roku nejsou aktivní jen velmi zřídka. Na venkově se vstává se slepicemi, ale tady by to s mravenci bylo mnohem horší, kdyby nebyli alespoň trochu uznalí a nenechali člověka vyspat. Jinak běhají přibližně od 4°° do půlnoci, ale výjimkou nejsou ani případy, kdy se pracuje non stop. To už je na průměrného studenta trochu moc, ale je-li směnný provoz smyslem jejich života, budiž.
Každopádně přeji vám i sobě spoustu klidných nocí bez mravenců a jiné havěti.
Jistě jste zaznamenali, že naší republikou prošla velká voda. Na rozdíl od té z roku 1997, kdy postihla „jen Moravu“, tentokráte to odnesly „pouze Čechy“. Bohužel naše hlavní město Praha nebylo výjimkou, ba naopak. Začátek semestru na ČVUT přilákal do Prahy i mě. Po třech minutách strávených v Praze jsem pronesl jediné slovo: CHAOS. To co tu vládlo, byl totální dopravní kolaps. Metro, které nejezdilo ani na jedné ze svých tras, způsobilo katastrofu. Díky metru zažil velkou vodu každý Pražák. Kdo nezažil, nepochopí. Co autobus, to …a více lidí. To, že autobusy mají přepravnost jen okolo 100 cestujících, nikomu nevadilo. Již po dvou hodinách jsem začal třídit dopravní prostředky na prázdné, poloplné a plné a musím říci, že prázdnou tramvaj, tedy obsazenou jen sedícími cestujícími, jsem během prvních měsíců vídával jen zřídka. Největší % Gausovy křivky zabíraly tramvaje poloplné, tedy vozy, které měly kapacitu cestujících přesně dodrženu a nebo ji o 10 – 30% překračovaly.
Nejzajímavějšími linkami pak byly náhradní spoje XA, XB a XC, z nichž nejhorší reputaci si až do posledních dnů své existence zachovávala linka XB (tou jsem jezdil i já). Nejen v ranní špičce přijížděla poloplná tramvaj do stanice Smíchovské nádraží. Zde obvykle čekalo okolo 150 - 200 lidí spěchajících do práce a do školy. I sebehorší matematik si spočítá, že pokud je už limit cestujících překročen, nikdo se do tramvaje nedostane, a tudíž na zastávce bude stát stále stejný počet osob. Opak byl pravdou. Z poloplné tramvaje se rázem stala plná, a to takovým způsobem, že jste nemuseli držet sebe ani své věci. Neměly kam spadnout. Většinu cesty jste nedýchali, protože váš hrudní koš se zplacatil zhruba na 1/5 obvyklé velikosti, a nemuseli jste ani stát na nohou, protože dav vás bez problémů udržel i ve vzduchu. Přesto značná část lidí skutečně nastoupila a odjela.
Nikoho pak nepřekvapí, že povídka Šimka a Grossmanna „Moje jízda tramvají“ se stala hitem celého zbytku roku. Praha na počátku tisíciletí zažila situaci, která se dost možná stane noční můrou celého století. Já v to alespoň doufám, neboť stát na jedné noze a ještě ne na své a k tomu „zpříma“, tedy zhruba pod úhlem 30°, bylo neopakovatelným zážitkem, a stejně jako zbytek Pražanů proto doufám, že se nebude opakovat.