Mnoho lidí si při aplikaci anekdot klade otázku, jak ony humorné historky vznikají. Je veřejným tajemstvím, že způsob jejich vzniku je dvojí, podobně jako u jiných kulturních prostředků – formou umělou a lidovou. Zatímco lidové anekdoty se rodí na venkově a jejich tématem bývá práce, rodina a hlína, daleko bohatší záběr mají uměle vytvořené vtipy, jejichž autoři se však málokdy dočkají ocenění. Vtipaři, nazývaní též „jokers“, jsou podle všeho nejhůře placenými umělci a jejich život se zpravidla odehrává někde na hranici bídy a smrti. Je smutným paradoxem, že interpreti jejich kusů sklízejí ovace a to často nejen v neformálním prostředí hospod, barů a v Parlamentu, nýbrž i v televizi. Právě televizní hvězdy, které bývají skoro pořád k popukání, ve skutečnosti parazitují na skutečných umělcích. Jediným poctivým televizním bavičem je Petr Novotný, který dozajista nikdy nikomu žádnou anekdotu neukradl, jelikož ještě nikdy nepronesl nic vtipného. Takových je třeba si vážit. Největším problémem jokerů je především to, že nejsou schopni si včas na svá díla vyhradit autorská práva, a tudíž je pak nemohou uplatňovat. Vyšlou je do oběhu hned, jak se jim zrodí v hlavě. Jinak tomu ani nemůže být, neboť právě tak anekdota vzniká, ožívá. V důsledku této nevýhody není v celém světě města, které by označilo ulici či náměstí jménem nějakého vtipaře, zatímco po hudebnících či literátech, byť zcela průměrných, pojmenováváme celé třídy a čtvrti. Snad je to dobrý důvod k zamyšlení…
Největší francouzský vtipař se narodil patrně v roce 1854. Vyrůstal jako sirotek v chudobinci v Dourdanu u Paříže a od malička byl velmi smutné, zádumčivé povahy. Často se ale zavíral sám do komory a propadal zde záchvatům smíchu. Jeho raná díla jsou plná neklidu, nejistoty a vnitřní rozervanosti. Už v sedmi letech uzavírá svou první sbírku „Já rád játra“, tvořenou anekdotami o jídle v chudobinci. I představená ústavu, matka Vivienne, spatřila v hochovi talent. Na jaře 1864 jej proto z útulku vyhodila, aby nenakazil okolí. Mladý Alain se pak protloukal jak se dalo: jako čistič bot, přístavní dělník, čeledín na statku či žebrák. V devatenácti letech se nechává najmout k cirkusu „Eugenie“, kde vystupuje jako obří kremrole. Z cirkusu odchází poté, co je napaden a pokousán rozvášněným dětským publikem.
Na podzim roku 1880 odjíždí do východní Evropy a usazuje se v Haliči. V přestrojení za rabína proniká do místní židovské komunity, aby mohl pracovat na své první sbírce židovských anekdot. Sbírku dokončuje po dvou letech, ale mezi publikem se neujímá. Všichni už jeho vtipy znají, navíc některé jsou vyloženě smutné. Zanedlouho je falešný rabín prozrazen, když se neprozřetelně zeptá malé Ráchel Perelesové, zda byla v neděli u přijímání.
Z Haliče prchá Marchault v přestrojení za biskupa a usazuje se v Porýní. V této době u něho začíná propukat schizofrenie, propadá depresím a pokouší se o sebevraždu smíchem. Němečtí lékaři mu nerozumí, natož aby rozumněli jeho anekdotám. Mauchalt se každodenně setkává s německým humorem, který jej ničí stále víc. 11. dubna 1884 umírá při vyprávění melancholické anekdoty, známé jako „Nedokončená“.