Vrána
- Za nočního kuropění
- venku tma, mha, světla není,
- v hlavě snění, zatemnění -
- se skleničkou v ruce,
- ta noc snad nemá konce!
- - a ještě jednou.
- Tu ozvala se rána
- a na okně sedí vrána;
- kouká, mlčí, sedí,
- nepřítomně hledí -
- to snad Ďábel sám
- - však ještě jednou!
- Lekl jsem se tuze
- nečekané návštěvy.
- Hleděla teď dlouze,
- přemýšlela snad
- - a pravila pouze
- (a hnula přitom hlavou):
- "Ještě jednou!"
- Je to snad zlý sen?
- - mrštím po ní skleničkou.
- "Táhni odtud ven!"
- Však vrána praví: "Už jen jednou!"
- Jistě se mi to zdá;
- to způsobil alkohol,
- že už vidím vrány
- - musím už být na mol
- (snad ve snaze zhojit staré rány);
- a ještě jednou.
- Vtom upadl jsem na zem
- a uvědomil si rázem,
- že to není sen -
- a ten Ďábel není vrána jen.
- Nemám však už sil,
- ubývá mi sil, snad posledních i chvil;
- vtom zaskřehotá vrána
- - naposled a hýbne přitom hlavou:
- "Ještě jednou!"
© OHA