K maratonské trati se ukázal jako velmi vhodný malý okruh na Hlemýždím vrchu, který měřil před prodloužením rovných 420 m. Na čundru z Šumperku do Brna bráno zacházkou přes Praděd a Moravský kras, jsem společně s Lukášem Krausem vymyslel pravidla běhu a další podrobnosti. Běh bude jen pro členy OHA, poběží se na malém okruhu a po jeho uběhnutí se slavnostně otevře prodloužený modrý okruh. Dohodnuto ujednáno a tak jsem se společně s Lukášem mohl postavit na start maratónu.
Dne 21.9. 2003 v 8.03 jsem já, Lukáš a Martin co by „safety car“ vyběhl na trať. Po prvním kole se Martin odpojil a věnoval se přípravám tvrzních trhů. Po 4 kolech mě Lukáš ukázal záda a zmizel na rozcestí. Při desátém kole už měl 1 oběh náskok a po dalších 2 Km už měl dva. Naštěstí fazole z předchozího dne udělaly své a nucená zastávka mě dostala do vedení. Asi do 20 kola jsem si udržoval odstup. Začaly se objevovat první známky únavy. Bolest v lýtkách a celková únava mě donutily zpomalit. U servismanů jsem si objednal vodu s cukrem. Zatímco Lukáš se pravidelně osvěžoval a dobíjel energii v podobě cukru, já jsem tuto nutnou podporu podcenil a do 25 kola už jsem nejen ztratil náskok, ale i spoustu energie. Dalších pár kol jsem jen prochodil a únava nabírala na obrátkách. Okolo 30. kola začala zabírat energetická dieta půlku skleničky vody čtyři cukry. Energie se mi vrátila do žil. Počal jsem běhat a tak se mi podařilo stabilizovat odstup na 2,5 oběhu. Ke 40 kolu už pěkně pražilo slunce a pot ze mě lil jak při výstupu na Praděd. Kolo střídalo kolo a polovina závodu se blížila. Lukáš stále v čele. K jeho pozici jsem se několikrát přiblížil, ale v momentě, kdy jsem srovnal vzdálenosti musel jsem si dál lehčí oddech v podobě chůze. Po 48 kole jsem byl nucen usednout v pauzu, ze které Lukáš právě vybíhal. Voda, cukr a cukr s vodou a opačně. Energetická bomba. Stav se příliš nezměnil ani po 50 kole. Stačilo však málo asi 5 kol a Lukáš dostal poprvé do nohy křeč. Bolest i křeč však ustál a i nadále obíhal přede mnou zhruba ve stejné vzdálenosti. Stav se začal měnit po 60 kole. Lukáš počal nabírat náskok dalšího kola. Nechtěl jsem se s tím zpočátku smířit, ale říkal jsem si, že 100 kol je mnoho a ještě dost času na změnu. Zvolnil jsem. Podařilo se mi stabilizovat energetické přestávky, výklusy, běhy, i dochody na cílovou rovinku. Zatímco já jsem se začínal stabilizovat, Lukáš zřejmě zažíval krizi. Vzdálenost mezi námi se rapidně nezměnila, ale jeho nohy si myslely své a drtily ho nápory bolesti. Do 78 jsem se smiřoval s druhým místem.
Pauza jež následovala v témže kole rozhodla o výsledku závodu. Lukáš vzdal. Křeče v obou nohou a celková únava ho donutily vzdát. Tuto potěšující zprávu o vítězství jsem kvitoval s úspěchem, ale začal závod s časem. Ve 14:00 mělo proběhnout otevření stezky, avšak můj rychlostní průměr ukazoval na pomalejší čas. Poslední čtvrtina maratónu probíhala stabilizovaným způsobem. 25 min běh 5 min pauza atd. V 92 kole se ke mně připojil Defík a spolu jsme vyklusávali poslední kola.
97 kolo cíl se blíží a rád bych zvládl doběhnout za 6 hod.15 min. závod s časem vrcholí a nyní už bez přestání a takřka bez dechu běžím vstříc dalšímu kolu. 98 kolo krok, krok, skok, skok, doprava nahoru a poslední kolo mám před sebou alespoň si to myslím a do běhu dávám vše. Při průběhu cílovou rovinku zdvihám prst, jako že už jen jedno. Někdo však zakřičí ještě dvě a zdvihá dva prsty. Zdvihnu tedy také dva, jako jestli je to pravda. Servismani však také volají poslední dvě kola. Síly jež jsem dal do myšleného předposledního kola mě stály mnoho sil. Zpomaluji a jdu. Nyní již vbíhám do opravdového posledního kola. Po pravé straně hrušeň se šnečkem. Písková cesta, jedna stopa vedle druhé už v běhu přidávám další a další. Ostrá pravá zatáčka. Nyní už je značně ošoupaná. Mírný skok a pokračuji. Po levé ruce mě zdraví další šneček. Dával mi všech 100 kol sílu. Po pravé ruce bývalý pomník Carlose Velikého a nosorožci. Pokračuje listí na cestě červená odbočka vpravo. Východ z Gustavovy vyhlídky. Už z dálky vidím Pavla s Martinem. Když se přiblížím slyším jak halekají, že doběhnou do cíle dřív než já. Na křížení okruhů se dostanu o vteřinu dřív a slyším za sebou Defíkův dech i dupot obou zmíněných. Již neběžím, ale skáču dolů po stráni. Po pár skocích ztrácím i Defíka. Už jen zatáčka vpravo nahoru a jsem v cíly. Běžím jako bych v nohou neměl 42 Km. Rychlost jakou vyvinuji do kopce značně převyšuje rychlostní průměr. Jsem nahoře. Již je pro mě připravena cílová páska. Ještě pár kroků. Cíl…
Ještě setrvačností probíhám cílovou páskou a po několika krocích padám k zemi. Doběhl jsem v hlavě nemám mnoho myšlenek, neboť tělo se vzpamatovává z kyslíkového deficitu. Po chvíli je kolem mě kroužek lidí. Stále se nehýbám, tedy pokud nepočítám pravidelně se zdvihající hrudník. Za chvíli slyším Defa, jak vypráví, že jsem viděl kluky, jež mě chtěly předběhnout a jak jsem jim všem utekl. První myšlenky a slova se upírají k výslednému času 6 hodin 20 minut. Tak zní současný můj maratónský rekord, jakož i rekord tvrzních trhů.
Po chvíli se chci zvednout. Marek mi podává ruce a s díky se o něho opírám. Pauza na vydýchání a ve 14:30 se může slavnostně otevřít prodloužený modrý okruh jež nyní měří 750 m. Vezmu si klacek jako hůl a vyrazím směle s davem jež mě následuje otvírat prodlouženou stezku. Maratón jsem uběhl sen se mi splnil. Kromě namožených stehen a lýtek, jakožto bolestí celkem očekávaných, se přidaly i ruce (paže, lokty), kolena, břicho, hlava, chodidla, záda, a samosebou pořádná únava. Rekonvalescence už trvá třetí noc a stále ještě mě bolí ruce i nohy. Uběhnout maratón není lehká věc, ale uběhnout ho, znamená posunout své možnosti o kus dál. V mém případě to odnesly i polobotky, tkaničky a zůstaly mi na tu památku 3 puchýře. Tak snad příště na trzích.