Tento článek je výtažkem z obšírnějšího článku, o tom co se dělo na Silvstr 03. Kdo má zájem, nechť si napíše a bude mu zaslána rozšířená verze.
Vzhledem k tomu, že jen já jsem tak nějak opravdu byl na Bouřňáku, vydali jsme se na malou noční výpravu. Výbava? Dvě lopaty (ne nechtěli jsme zakopávat mrtvoly, ty na ježdění na sněhu), dva pytle, jeden fotoaparát a sebevědomí. Vyrazili jsme víceméně po silnici na Nové město a pak na Bouřňák. Cestou nás předjelo několik aut převážně německé národnosti. Asi po hodině a půl, kdy jsme uvažovali i o výletu na Fláje, absolutně jsem na to neměl boty, jsme dorazili k hotelu. Nezbytné foto, jo cesto nahoru, jsme si chvíli čutali pet flaškou v té tmě byla docela zábava, ji najít, ale zpět. Už zbývalo jen najít sjezdovku. Nenechali jsme se zmást a dostali se až ke sjezdovce, vleku slalomáku, alespoň myslím, že se jí tak říká. Jo ještě maličkost u hotelu stály hůlky zlomená a celá. Já jsem si vzal tu celou a jednu půlku, druhou půlku si vzal Lukáš.
A hurá dolů. Těžko bych popisoval jízdu po vzdálenostech, neboť byla dost tma a mám obavu, že bych měl problémy i za světla, ale zkusím to. Není důležité kdo jel první. Lukáš se svou větší lopatou jel dost rychle. Já jsem z té své, vypůjčené od osmiletého bratra soustavně padal, což mi sice snižovalo rychlost, ale také znepříjemňovalo život. Obě hůlky jsem totiž jako trofeje mínil dovézt a tak jsem se několikrát o ně málem napíchl, jednou i Marka. Při jízdě jsme se snažili dodržovat jakýsi útvar abychom měli přehled kdo ještě žije a kdo už ne. První větší havárie nastala, když Lenka ujela z pytle, a ztratila pytel i čepici. Čepici zázrakem našel Lukáš, mě se pytel chytit nepodařilo, protože těsně než jsem ho popadl, zafoukal mi vítr a odnesl ho do mlhy. Lenka pak už sjížděla dosti opatrněji. Další vzrušení bylo na první nebo druhé cestě, jež sjezdovku protínají u nichž je jakýsi skokánek. Koutkem oka jsem zahlédl Marka, který na mě cosi živě gestikuloval, i kdybych ho viděl a rozuměl mu, co mi chce říci, asi bych nic neudělal s tím co se dělo. „Jedu dolů. Lopata mi ujíždí. Zalehávám. Stáčím se na bok, registruji Marka. Válím sudy. Snažím se nenapíchnout se o hůlky. Také myslím na to abych nezapomněl někde ruku a dalším kotoulem si ji nezlomil. Začínám pomalu brzdit. Markovo gestikulace je výraznější, samozřejmně mu nerozumím ani slovo. Zastavil jsem se. „ Marek zřejmě trnul hrůzou, zda vjedu na skokánek a pak se … ani nechci myslet, nebo ho srazím s sebou. Nebezpečí života jsem necítil ale asi to bylo zajímavé, díky Ty jež nade mnou bdíš.
Další výraznější zážitky až dolů vesměs nejsou. Sjel jsem první. Dole jsem jen tak tak zabrzdil o boudičku snad k vleku. Vzhledem k tomu, že nikdo další dolů nejel, vydal jsem se zpět, ten poslední úsek si sjet ještě jednou. Cestou jsem přibral Lukáše i jeho druhou půlku hůlky. O něco výš již opět na svahu jsme se sešli všichni čtyři, Marek s Lenkou sjeli Lukáš celkem bez obtíží též. Ani já jsem z toho nedělal velké drama jel . nejdříve jsem měl obavu, že narazím na boudičku napravo, která má střechu upravenou skoro jako skokánek jen asi 2 m nad úrovní terénu. Když se tak nestalo a nevjel jsem na střechu, ani jsem z ní nespadl pustil jsem, se šusem dolů. Lopata mi seděla. Hůlky mi vlály za zády. Již jsem se blížil na rovinku. Opět křik a velmi živá gestikulace. Asi jsem i otevřel oči. Asi 5 m přede mnou se objevilo poleno, nebo spíš kláda. Pokusil jsem se o ní zastavit nohou, ale naštěstí jsem měl tak velkou rychlost, že jsem to nestihl. Už při průjezdu pod kládou jsem tušil, že si ostatní myslí, že jsem nejméně mrtvý. Popravdě byl jsem poněkud v šoku, ale hůlky jsem nepustil. Kdo přiběhl první nemám tušení, ale strach o mně měli všichni, dík jim za to. Poměrně v pohodě jsem se vyhrabal z důlku a zpětně zjišťoval co se stalo. Nic vážného. Podjel jsem spodní část zábradlí , jež bylo ve výšce asi 35 – 45 cm. Na první pohled hrozivé.
Přežil jsem a jsem o zážitek bohatší.