Na start triatlonu se postavili tři závodníci. Jedním z nich jsem byl pochopitelně i já. Ovšem start závodu započal již mnohem dříve. Celá jarní a letní příprava směřovala k sehnání vhodných lyží. Podařilo se mi sehnat dvoje běžky s vázáním a dvoje sjezdovky značky artist s vázáním pro jednu botu. Primární otázkou bylo „Jak na to!“ (na ně). Padlo mnoho návrhů. Triviální, leč nepraktické, sehnat si originální lyže i boty. Složitější, nějak botu k lyži přichytit (blíže nespecifikovaným způsobem), až po vyloženě technicky náročné a vyžadující přípravu a to boty přilepit, přišroubovat, upravit pro vázání přišitím nástavby boty. K dalším otázkám pak patřila současná fyzická kondice, psychický stav a pojízdné, vše vydrževší kolo.
Hodinu a půl před startem probíhala nejdůležitější část přípravy triatlonu. Úprava a testování vázání. Jak se lidově říká „Co člověk, to názor“, u nás platilo dvojnásob v usměrněné podobě „Co člověk, to vázání“ . Byly použity tři druhy. První z nich předvedl Marek. Použil můj model uchycení boty nazývaný „standardní zpětný“. Bota byla připoutána tkaničkami, provlečenými originálním upínacím mechanizmem, který ovšem nesměřoval k přednímu háčku, ale směrem k noze běžce, čímž byla ještě více uchycena špička boty. Takto provlečené tkanice se za patou zavázali. Druhý typ využil Lukáš, když se svými běžkami, jež měly umně přilepené špičky (nalomené předchozím majitelem), chystal neuvěřitelné kousky. Ke slovu přišly lana, šňůry, špagáty, izolepy a víra, že to udrží. Použil „letmý“ typ vázání. K lyži izolepou lepmo přichytil botu a počal ji různými námořnickými uzly přichytával k lyži a izolepě. Tento postup pak opakoval tak dlouho, dokud mu nedošly lana a notná část izolepy. Třetí styl vázání jsem aplikoval já. Základem byly staré boty a lyže sjezdovky. Jelikož moje příprava opravdu spočívala ve vytvoření vázání, rozhodl jsem se pro „šroubovaný typ“. Jednak měl mít nejjistější stabilitu a pevnost a také se nejvíc blížil původnímu Herrmannovu vázání. Způsob upevnění spočíval v provlečení vrutu podrážkou boty a následnému zašroubování do lyže. Bohužel bez podložky v místě hlavy šroubu. Podložku jsem nepožil z důvodu zdánlivé tuhosti materiálu a také snahy o co nejrychlejší dokončení. Lyže jsem dopravil na start i s botami s dvěmi šrouby v každé špičce.
Start závodu byl stanoven na 10:30. nejprve jsme si prošli trať a potom jsme se jali dopravit na start lyže sebe a kolo. Nezazněl startovní výstřel, ale vyrazili jsme. V prvních metrech naznačil svou sílu Lukáš, když se nám začal vzdalovat mílovými kroky. Jeho tryskový start měl ale za následek jen zničení letmého vázání. Špagáty nevydržely, izolepa povolila a lyže zůstaly po asi. 50m bez majitele. Do první ostré zatáčky jsme tedy vbíhali Marek a já. Markovi se ovšem překřížily lyže a tak jsem na jejím výjezdu zaujal suverénní 1. pozici. Klesání po 250m jsem projel bez potíží. Stejně se mi vedlo i následujícím stoupání, které jsem díky vhodně zvolenému vosku (všichni tři jsme měli stejný) mohl bez obtíží vyběhnout. Do druhého kola jsem vbíhal s 30s náskokem. Mezitím se na trať vrátil Lukáš, který využil záložních běžek (se stejným typem vázání co Marek) a vyrazil opožděně na trať. Ostrá zatáčka a lup. Povolil mi jeden ze dvou šroubů na pravé botě. Po asi 50m. lup, ozvalo se znova. Pravá lyže mě bez milosti opustila. Zul jsem si tedy botu a pokoušel se vpravit šroub zpátky do díry, kam patřil. Bohužel jsem strhl závit v lyži. Honem zkouším druhou díru. Povedlo se. Honem zpátky na lyže. Jedno opatrné sklouznutí, druhé, třetí. Je to dobré, říkám si. Stačí zlehka našlapovat a víc se klouzat. Tiché lup, se ozvalo, než jsem dokončil myšlenku. Následný pokus o opravu skončil fiaskem. Marek mi při průjezdu kolem mě jen spokojeně kynul. V patách měl Lukáše, který ale jezdil o kolo zpět a tudíž jsem z něj neměl obavu. V rámci regulérnosti jsem alespoň přivázal botu k lyži tkaničkou. Zatáčka před klesáním. Lyže si skáče kam chce a o běhu na lyžích, natož o sprintu nemůže být ani řeč. Už jedu dolů. Moc rychle to nefrčí, ale jedu. Křup. – píp – navazuji ji znova. Snažím se klouzavým pohybem sjet kopec. Rup. Usedám na lyže a odstrkuji se rukama. Už jsem dole. Poslední pokus o navázání. Krch. Rupavý zvuk mě ujistil, že to je v prdeli. Lukáš se právě mílovými kroky pouští z kopce. – píp -. Nakopávám lyži a přitlačuji ji k povrchu, nic z toho nepomáhá. Už jen nějakých 50m do cíle. Lukáš okolo mě prosvištěl a zmizel za kopcem. Nakonec jsem dokopal a došoural lyži a tím i sebe do startu druhé etapy.
Lukáš se marně snažil rozvázat tkaničky a tak se zbavit lyží, přeci jenom s lyžemi se na kole špatně jezdí. Přezouvání mi šlo podstatně rychleji, a proto jsem vystartoval z druhé pozice. Po první zatáčce jsme už ale jeli společně v tandemu a vydrželo nám to 6 kol. Marek si v pohodě jezdil na 1. místě až zdemoloval sedačku u kola. V souboji já x Lukáš nastali jen dva zajímavé momenty. A to když jsem se řítil z kopce asi 28 km/h. Zadní kolo mi vyskočilo do nepřirozené polohy asi 60cm nad zem a po dopadu totéž provedlo moje přední kolo. To už jsem se neudržel v sedle a na místě, kde nikdy nestál pomník Maršála Radeckého jsem se poroučel z kola ven (respektive na zem). O nemnoho metrů nade mnou se rozhodoval Lukáš,zda mne přejet, nebo objet. Zvolil jistější okliku (nechtěl riskovat, že nestačím uhnout). Neprojetý terén pod ním měl za výsledek jízdu na splašené krávě. Dokázal však své kolo ukočírovat. Ani já jsem nezahálel a honem jsem kolo uklízel z cesty, kdyby zvolil rychlejší cestu a riskoval, že mě přejede. K dalším nepříjemným okamžikům patřilo, když nám v rámci zrychlení spadl řetěz. Po šestém kole se lámal chleba a do konce sedmého už jsem vjížděl na třetí pozici s dostatečným odstupem na to, abych měl důvod se nechat totálně zničit. Jen pro úplnost popíšu poslední kolo do kterého jsem vjížděl asi 1,5 kola za prvním Markem a 0,5 za Lukášem. Startovní rovinku projíždím asi 12 km/h nejtěžším převodem. Před ostrou pravou přehazuji v mírném stoupání na nejlehčí. V zatáčce seskakuji z důvodu velmi obtížného vybrání zatáčky, udržení rychlosti, i nedostatku sil. 2-3 kroky a už zase sedím drtím pedály. U bývalého pomníku Carlose Velikého přehazuji na nejtěžší a nabírám rychlost až k další zatáčce. Ideální ji je vybrat smykem. Za ní už následuje prudký sešup ne právě ideálním terénem. Rychlost určuje ideální najetí do stopy, odvaha řidiče a stav kola, obvykle okolo 25 – 30 km/h. Pak už následuje jen stoupání, které se v rámci rychlosti vybíhá a dojezd do cílové rovinky. Já jsem v závěru 10.kola v cílové rovince kolo velkoryse opustil a nechal ho asi 15m jet vedle sebe, kde se nádherně zhroutilo samo do sebe. Průměrná rychlost na kole se pohybovala okolo 10-11 km/h .
Závěrečný úsek 5 kol, neboli 2,1km už byl jen boj s časem, neboť o vítězích i poražených už bylo rozhodnuto. Napínavější bylo z mého pohledu až poslední kolo. Marek už odpočíval v cíli a já v dáli na konci startovní rovinky spatřil Lukáše. Pokusil jsem se zrychlit, ovšem byl jsem zaregistrován a vzdálenost mezi stříbrnou pozicí Lukáše a poslední mou zůstávala konstantní. V úseku za bývalým pomníkem to opticky vypadalo lépe, ale po seběhnutí z kopečka, kdy Lukáš vždy využíval svých delších nohou, byla naděje ta tam. V cíli mi zůstalo pěkné třetí místo a osobní rekord z triatlonu. A za rok? Doufám v obhajobu minimálně třetí pozice, které jak doufám již tentokrát nebude pozicí poslední.