Jak víme, Herrmann měl velmi rád faunu a přírodu obecně. K jeho miláčkům patřili : hlemýždi, psi, později holubi a byl také vášnivým včelomilem (člověk mající rád bodavý hmyz ). Jeho prvním největším miláčkem se stal hlemýžď Gustav. Ve svých 13 letech se staral nejen o Gustava, ale i o jiné hlemýždě, zejména pak v okolí zámečku, kde bydlel. Uvědomoval si, že hlemýždi bývají často nemilosrdně vražděni. Způsoby zabíjení hlemýžďů jsou v principu tři.
První způsob: Hlemýždi jsou pěstováni na maso, tedy jako gastronomická pochoutka. Tito šneci to mají úplně nejhorší. Nikdy nepoznají svobodu. Proto, dalo by se říci, je pro ně smrt vysvobozením. Tento způsob zabíjení však Herrmann více méně, toleroval. Ale přesto mu jeho povinnost nedala a psal petice a pořádal protestní akce pro zrušení hlemýždích farem.Právě pro tuto činnost založil LNOP. Ovšem ani protesty, ani petice se neujaly. Snad proto, že zvyk pojídání hlemýžďů je, a to zejména ve Francii, pevně zakořeněn. Jednou z příčin tohoto neúspěchu bylo možná i to, že na protestní akce chodil převážně jen Herrmann. Jedním z jeho hesel se stalo : „Svobodu hlemýžďům !!! Živá země, živí šneci !!!“ Na petice se podepisovala jen jeho rodina a několik blízkých přátel. Později Herrmann s touto činností přestal.
Bohužel byl, je a bude zde i druhý způsob vraždění. Tento způsob je nešťastný a stal se asi už každému z nás. Jedná se o neúmyslné zašlápnutí, ale i třeba o odklizení hlemýždě z cesty s následkem smrti. Proti tomu Herrmann bojoval. Dalo by se říci, že účinně. V okolí zámečku vystavěl ke všem přístupovým cestám cedulky s nápisem: POZOR HLEMÝŽDÍ CESTA ! Zašlápnutí hlemýždě se trestá pokutou ! Zamezil tak skoro 80% nechtěných zabití v okolí zámečku.
A konečně třetí způsob zavraždění . Ten je ze všech nejhorší. Jedná se o týrání s následkem smrti, úmyslné zabití jako např. úmyslné zašlápnutí, utopení a další. Herrmann se domníval, že se toto u něj a v okolí zámečku nemůže stát. Ale jak už to bývá, pod svícnem je největší tma. Jednoho dne Herrmann zpozoroval, že se zmenšuje hustota hlemýžďů na m2. Začal pátrat. Zkoumal, zda nejde o nějakou nemoc, nebo zda –li nejde o vraha. První teorie se nepotvrdila, všichni prohlédnutí hlemýždi jsou zdrávi, a tak Herrmann hledá vraha. A nachází ho.
Vrah je jako obvykle zahradník. Ptáte se, jak k tomu došlo? Hlavní zahradník Herrmannovy rodiny zabíjel hlemýždě a to hrozným způsobem. Zahrabával je na kompost. Herrmann přistihl zahradníka při činu a na hodinu jej vyhodil. Když se ho ptal, proč to udělal, odvětil : „Šneci žrali salát. Chtěl jsem se jim za to pomstít, a tak jsem je zahrabával na kompost.“ Herrmann hlemýždě, které stihl zahradník zahrabat, vyhrabal a zachránil. Na kompostu pak našel ještě mnoho mrtvých těl. I z toho je vidět, jak moc měl rád zvířata. Když viděl, co se může stát, založil Ligu na ochranu hlemýžďů. Později ji rozšířil na Ligu na ochranu plžů, jejímž jménem později organizoval petiční akce a pořádal demonstrace.
Nejen zahradník dokáže zabít. Zabít může skoro každý. Jdete po louce, je po dešti a ani nevíte a můžete zabít. A proto: Buď ostražitý, nevíš, kdo je vrah. Právě toto si Herrmann zapsal jako první bod svého jedenáctera.