Už v dětství psal Herrmann rozsáhlá díla, která se bohužel nedochovala. Malý Toník také svému bratrovi vyprávěl vlastní pohádky až do svých sedmi let. V této době Mistrův bratr, baron Vitorio Herrmann, tragicky zahynul, když si při pojídání přesnídávky vykloubil rameno tak nešťastně, že vykrvácel. Pohádkám se však Herrmann věnoval i nadále, až je dovedl k naprosté dokonalosti. Je zajímavé, že až ačkoli psal Mistr už od svých tří let nebyl schopen v sedmi letech přečíst jednu souvislou větu. Pravděpodobně to bylo způsobeno tím, že slabikář byl omylem psán čínsky. Počátkem 20.stol. se v architektuře objevuje nový směr - funkcionalismus. To byla výzva pro Herrmanna - zavedl funkcionalismus do literatury, do svých pohádek. Stejně jako ve stavebnictví se vyznačoval tento sloh svou jednoduchostí, funkce plnila účel. Na trh uvedl celou sbírku funkcionalistických pohádek. Sbírka obsahovala pohádky Blb ( pohádka o hloupém Honzovi ), Revmatik (pohádka o vodníkovi ), DŠB (Dlouhý, Široký a Bystrozraký). Mezi jeho další pohádky, již v klasickém stylu, patří Šnekohlavci, Rodeo a Livie a další. V souvislosti s pohádkami je nutno zmínit o HSV - o Herrmannově výchovném systému, který spočíval v těchto bodech:
Roku 1908 vydal baron Herrmann knihu Bhágské lidové pohádky ( pohádky obyvatel jednoho malého tichomořského ostrova Bhágy). Za dobu, co na ostrově pobýval, sestavil Bhágsko - Český a Česko - Bhágský slovník. Za významem obrovské dílo lze považovat knihu " Povídky staroměstské ". Jednotlivé povídky líčí osudy obyvatel domu " Vedle tří měsíců " na Starém městě.
V souvislosti s divadlem se nemůžeme nezmínit o Mistrově hereckém kroužku " Umcajcaj " ( Němci změněno na " Um Zeit - Zeit " ). Kroužek byl již od počátku tvořen kolektivem nadšenců, konkrétně baronem Herrmannem a hospodským Jeronýmem. Později byla skupina rozšířena o další členy, zejména pak hluchoněmého Maxe Šmída, který plnil funkci pianisty, sadistického vraha Evžena Mrkvičku, který hrál krvavé scény a slepou barovou tanečnici Gertrudu Koplou ( sestru druhé Mistrovy ženy ). Pravda, kroužek žádné velké úspěchy neslavil, ale důležité je, že se všichni snažili vydat ze sebe co nejvíc a hrát co možná nejprofesionálněji (kromě sadisty Evžena Mrkvičky, který se v krvavých scénách vyžíval ). Kroužek hrál až do roku 1918 všechny Herrmannovy hry. V té době se ale při jednom představení Evžen Mrkvička vžil do role natolik, že na jevišti umlátil Maxe Šmída a Gertrudu Koplou. Herrmann a Jeroným vyvázli jen s lehčími zraněními. Od té doby byl nucen zbytek herců nucen hrát hry s minimálním počtem rolí. ( Herrmann dokázal předělat nejen svoje hry, ale dokonce i hry od Shakespeara a jiných autorů. Jiráskovy psohlavce seškrtal tak, že je mohl podle vytvořeného scénáře hrát sám.) Kroužek Umcajcaj byl zrušen společně s Akademií v roce 1919.
Své první zkušenosti s divadlem však získal baron již v roce 1866, kdy nějaký čas pracoval jako údržbář třetího vodovodu ve Stavovském divadle. Jednou se dokonce omylem připletl do komparsu a v revoluční hře " Změna ", která pojednávala o revoluci v letech 1848 - 1849, hrál rozčileného studenta. Podle kritiků hodil po vojákovi dlažební kostkou tak bravurně, že voják na místě zemřel jako živý.
I v oblasti filmu po sobě Herrmann zanechal, respektive nezanechal stopy. Je smutné, že se nedochovaly jeho skvělé grotesky s Carlem Scuplinem v hlavní roli. Shořely v jeho pražském bytě i se Scuplinem ( Scuplin byla pouze figurína, která se v Herrmannových filmech pohybovala pomocí elektrických šoků). Jeho poslední plán na kariéru u filmu, natočit celovečerní film s Loli Steinerovou, zkrachoval v okamžiku, kdy se dozvěděl, že Loli Steinerová je ve skutečnosti muž.
Tomuto kulturnímu odvětví se Mistr věnoval intenzivněji až ke konci svého dramatického života. Na jeho tvorbě jsou znát léta strávená v morovém kostele - zejména známé blues "Moucha Tse -Tse" nebo velice působivá skladba "Hurááá" (jedná se pouze o bojový pokřik, neustále se opakující). Jeho poslední písně shořely v kostele sv. Anny.