24.7.1795 se ve východočeském obci Hodokvasy, v rodině majitele místního pivovaru Justina L. Justina a jeho ženy Klotyldy, rozené von Waldau, narodila dcera. Při křtu dostala jméno Karolina Polyxena. Po roce 1802, kdy byl pivovar prodán, přesídlila rodina do Prahy, kde si pořídila rodinou vilu a menší továrnu na výrobu kotlů. Polyxena měla ještě starší sestru Františku Valerii a mladšího bratra Ignáce Václava. V roce 1815, když bylo Polyxeně dvacet let, zemřela jí matka a otec se podruhé oženil, tentokráte s baletkou Annerl Laurenovou. Pro Polyxenu bylo velmi ponižujícím že musí dívku oslovovat "matko", zejména proto, že byla macecha o dva roky mladší. Proto se rozhodla, že odejde z domu. Nevěděla kam jít, a proto se rozjela do Paříže s úmyslem utratit všechny své úspory, vykonat rodinnou ostudu a zase se vrátit nazpátek.
Zde její stopa mizí a opět ji nalézáme až po boku Herrmannova otce barona Léo-Marie-Justin-Maurice de Herrmann de Greaufort.
Herrmannova matka Karolina často spoléhala na okultní vědy, a proto početí druhého dítěte nechtěla nechat náhodě. Za tím účelem hodlala vyhledat věštkyni a zajistit tak svému potomkovi příhodnou konstelaci planet. Její manžel, baron Léo-Marie-Justin-Maurice de Herrmann de Greaufort, se sice nabídl, že věštbu provede sám, avšak ona ho odmítla s tím, že jeho věštění ze dna prázdné lahve od vína zná, ale že mu nepřikládá žádného významu. Proto se na konci roku 1839 vydala do Paříže, aby zjistila, jak to bude s jejím dítětem. Bohužel se jí podařilo sehnat pouze jakousi kartářku. To ji sice příliš neuspokojilo, protože manžel jí z karet také často a rád vykládal a jeho věštby stály mnohý rodinný majetek, avšak nikdo lepší nebyl po ruce. Kartářka po několika minutách vítězoslavně pravila, že nejlepší datum pro narození syna bude v okamžiku, kdy první vlak projede 30tikilometrovou rychlostí tunelem na francouzských hranicích na trati Vídeň - Paříž. Pokud se tak nestane, snese se na všechny jejich děti kletba parního kotle.
Karolina s touto zprávou byla vcelku spokojena, a proto již počátkem nastávajícího roku bylo jasné, že je v jiném stavu. Na situaci nic nezměnil ani fakt, že železnice Paříž-Vídeň zdaleka nebyla postavena. Několik rodinných hádek vzniklo poté, co její manžel tvrdě odmítal jít kamsi do Čech stavět trať holýma rukama a nic nepomohly ani dopisy, v nichž Léo líčil potřebu železničního spojení do centra Habsburské monarchie. Narození malého Antoina bylo proto pro Karolinu do jisté míry neočekávané, neboť do posledních chvil nepředpokládala, že by se mohl narodit jinak než předpovězeným způsobem, ačkoli všechny okolnosti tomu nasvědčovaly. Ještě v den porodu věřila, že se k této důležité události dojde ve vlaku. Herrmann o tom ve svých pamětech píše:"Matka byla jako v transu a házela sebou jako vagón projíždějící skrze seřazovací nádraží. Porod probíhal pochopitelně v noci." Do jisté míry se splnilo i prokletí, před kterým varovala kartářka, neboť Herrmannovu sestru Glorii přejela toho času jediná parní tramvaj v Paříži. Druhá sestra, Agnes, absolvovala při vymetání kamen ránu pohrabáčem do hlavy, která ji poznamenala natolik, že dala se k buddhistům a zmizela kdesi v Tibetu. Ani Herrmann nebyl ušetřen kletby, která se projevila v okamžiku, když zjišťoval nejvhodnější nastavení parní turbíny pro výrobu elektřiny v domácnostech. Požár domu a jeho následná demolice ho poslala na cestu po vlastech českých, díky níž zavítal i do Krupky.