Atlantida

Objevit Atlantidu, bájný ostrov o kterém se zmiňuje již Platon, se Herrmann rozhodl někdy koncem roku 1843 (ve svých 3 letech). Již roku 1850 dal dohromady plány na výpravu a navrhl ponorku, která by byla schopna ponořit se do dostatečné hloubky. Všechny výkresy a plány pohltil požár zámečku (1865).

K plánům Atlantidy se Mistr vrátil koncem 19. stol. a na námi dosud nezjištěném místě se 12.8.1898 sešla společnost vskutku nevídaná: hrabě August Kinský, kníže Carlos Clary Aldringen, hospodský Jeroným, továrník Justin Petržel a samozřejmě baron Antoine de Herrmann. Ti všichni se měli podílet na objevení Atlantidy. Hrabě Kinský financoval výzkumy a stavbu ponorky, kníže Carlos, Herrmannův přítel, dostal za úkol zajistit pro výpravu dostatek potravin (jak se později ukázalo, nebyl zřejmě příliš při penězích), hospodský Jeroným dodal svůj největší sud na víno, který se stal základem ponorky a továrník Petržel o tom všem napsal do novin.

Členové expedice byli vybíráni na základě náročných testů a výsledkem byla skupina sestávající se z vedoucího výpravy Herrmanna, jeho náměstka Jeronýma, kuchaře a jedlíka Millera, cyklisty a veslaře Piera Coscheaua, lodního nástěnkáře Xaviera Xeroixe, palubního baviče a kibice Carla Untascheho (ten se ale plavby nedočkal, protože ještě před vyplutím požil trochu více tekutin poněkud tvrdšího rázu, než bylo schopno jeho zdevastované tělo snést) a německo – slovenského (tedy českého)mořského badatele Hanse – Janka Fuschera. Funkci baviče a kibice nakonec zastával hlemýžď Carlos. Přijat měl být i námořník s dřevěnou nohou Louis Buttler, ale ještě před plavbou se vsadil v jednom hostinci nevalné pověsti, že si usekne nohu. Sázku vyhrál, ale v opilosti se spletl a usekl si zdravou nohu. Poté už nebyl schopen pracovat jako námořník.

Co se sponzorů týče, neměl Herrmann příliš šťastnou ruku – jak už bylo napsáno, kníže Clary Aldringen nedisponoval v té době potřebnou sumou, kterou by zajistil dostatek jídla a pití. To však Herrmann zjistil bohužel až na moři. Carlos byl známým příznivcem kultury a nutno podotknout, že za období jeho vlády na teplickém zámku bylo Teplicko skutečně kulturně povzneseno. Nicméně to mělo dopad na pokladnici Clary Aldringenů a nejednou se stalo, že si musel od Herrmanna půjčit peníze, aby ho mohl následně sponzorovat. Nic to však neměnilo na faktu, že nedodal tolik potravin, aby z nich mohli dva týdny čerpat čtyři lidé , jeden tlusťoch a jeden hlemýžď. Tato příhoda Herrmanna inspirovala k vynalezení finančního systému „ má dáti – dal “.

Vraťme se však do roku 1899. Už na jaře Herrmann vyzkoušel nově vyrobenou ponorku. Zkouška dopadla katastrofálně. Než se vůbec stačil sud potopit, rozsypal se. Bylo nutno stroj zpevnit. Hermann použil nám neznámé sloučeniny jakéhosi kovu. Ve výsledné sloučenině , kterou roztavil, nechal jednotlivá prkna ze sudu namočit, poté je vysušil a dál zase dohromady. Celý sud byl ještě kvůli aerodynamice pobyt plechem. Kromě ponorky bylo samozřejmě nutno opatřit si dostatečně velkou loď. I zde si Herrmann poradil a použil starý rybářský člun, který byl určen k likvidaci, trochu jej upravil a dílo bylo hotovo. Převoz do portugalského přístavu Lagos však kocábka nepřežila a výprava skončila bez člunu. Jeronýmovi se sice podařilo prodat mrtvolu lodi jednomu silně podnapilému kapitánovi, nicméně za utržené peníze nebylo možné získat loď,která by je byla schopna odvézt 200 km od pobřeží a zpátky. 8.12. 1899 byli členové výpravy dokonce zatčeni za nedovolené prodávání vína v přístavu a byli odsouzeni na tři dny do vězení. Když se proti tomu Herrmann ohradil a prokázal, že sud je ve skutečnosti ponorka, byli všichni nařčeni ze špionáže a odsouzeni na třicet let. Po jedenácti měsících byli naštěstí propuštěni na kauci, neboť Herrmannův vzdálený příbuzný pracoval v inkriminované době jako francouzský velvyslanec v Portugalsku (nutno podotknout, že zmíněný příbuzný si považoval za čest přimluvit se za Herrmanna v tak choulostivé záležitosti, jako je špionáž – kdyby šlo o nepovolený prodej vína na ulici, jistě by to neudělal ).

Přesto však zůstávaly problémem finance a Herrmann byl nucen přivřít oči nad svou stavovskou ctí a pracovat v jednom přístavním lokále jako pianista. Ostatní členové skupiny se živili jako sezónní dělníci v přístavu. Pracoval i Carlos, který po večerech vystupoval v hlemýždím cirkuse. V květnu 1901 už měl Herrmann dostatek prostředků na zakoupení starší lodi a zhruba další měsíc trvalo než byla loď upravena a vybavena tak, aby mohla vyplout. S knížetem Clary Aldringenem byl Herrmann dohodnut na tom, že jakmile mu dá vědět, pošle mu kníže ihned veškeré potraviny. Stalo se tak a po necelém týdnu dorazila celá zásilka. Jak už bylo zmíněno, neobsahovala dostatek jídla ani pití, navíc bylo veškeré ovoce a zelenina ve stadiu hniloby. Nicméně kuchař Miller odmítl jediný kus ovoce vyhodil, s odůvodněním, že se bude ještě hodit. Dne 29.5.1901 byla loď pokřtěna jménem “Juan Matinez Kortez y Lombino Guido de la Marella y obligado de La Silva “ a bylo možno vyplout. Od prvního dne byly události zapisovány rukou barona Herrmanna do lodního deníku, který byl součástí deníku výpravy “ATLANTIDA 1900 “, psaného již od výjezdu z Prahy. Ihned po vyplutí byl ve všech významných denících v Praze, Vídni, Paříži a Krupce vytištěn článek o badateli, který se zřejmě pomátl a chce prodávat na moři víno. Noviny ukazovaly fotografii Herrmannovy skupiny na lodi vedle obřího sudu.

Denik hodinu po dni

1.6.		Konečně dorazili zbylí členové výpravy a naše údajně levná pracovní síla. Definitivní složení výpravy jest tedy toto:
		K dispozici máme nevelkou plachetnici a ponorku pro 3 osoby. Podle mých výpočtů dorazíme na místo, kde dříve stávala Atlantida 15.6. v 17.34. Máme tedy spoustu času ( přesněji 8 dní 3 hodiny a 54 minut). Vyplouváme.
2.6.	ráno	Vypadá to na déšť. Pan Xeroix tvrdí, že bude bouře a velice se při tom směje. Směji se také.
	večer	Bouře zuří. Již se nesmějeme.
8.6.		Odpoledne – zažili jsme další bouři nevídané síly. Vzhledem k tomu, že jsme přišli o všechny plachty a polovinu stěžně, budeme muset dále veslovat. Naštěstí nás hnal vítr směrem k cíli, takže máme takřka dva dny náskok. Vlny bohužel smetly dvě bedny se shnilým ovocem, nezanedbatelnou část zásob a pana Coscheaua. Při následné kontrole jsme zjistili, že chybí vesla. Pan Fuscher nám slíbil, že nám do rána 2 udělá ze zbytků stěžně.
9.6.		Vesluje pan Xeroix, pan Fuscher plní funkci navigátora,což je bez funkčního kompasu poněkud náročné. Tvrdí, že se řídí čichem. Zkouším to také, ale jediným výsledkem je žaludek, pokažený závany z lodní kuchyně. Tudíž to raději nechám na odborníkovi. Když se ho Xeroix optal, zda by raději nešel veslovat, ujistil ho, že by určitě nešel.
11.6.		Náš cíl se blíží. Vím to. Od té doby, co vaří Jeroným, se na obědy těšíme. Shodli jsme se, že Millerovi jde lépe veslování než vaření a jmenovali jsme ho palubním ředitelem veslařského oddělení. Jmenování proběhlo na základě hlasování. Jediný, kdo hlasoval proti, byl Miller. Carlos se zdržel hlasování.
15.6.		Loď pluje na druhou stranu. Odhlasovali jsme, že za to může veslařské oddělení a Jeroným nazval ředitele Millera neschopným. Miller se ozval, že si tuto pitomou funkci nevymyslel a že se na to může vybodnout. Dále pravil, že mu se svými nápady můžeme vlézt na záda. To jsem musel s politováním odmítnout, řka, že bychom se tam všichni nevešli. Na dotaz, jak dlouho plujeme tímto směrem, odpověděl, že asi dlouho. Celý večer nadával, že byl ujištěn o funkci kuchaře, za kterou konec konců dostává zaplaceno, ale o nějakém veslování prý nepadlo ani slovo.
16.6.		Dochází nám jídlo. Spočítal jsem přesně, kolik surovin budeme ještě potřebovat. Přítel Carlos jich koupil o něco méně, ovšem nemyslím, že tak učinil úmyslně. Taktéž nebylo počítáno se žravostí pana Millera. Byl vznesen návrh, aby byl také sežrán. Bylo mou nemilou povinností se ho zastat. Pravil jsem, že ho budu potřebovat jako zátěž pod ponorku, což sice nebylo ideální, ale prozatím ho to zachránilo. Ani se neobtěžoval mi poděkovat. Na plánované místo dorazíme nejdříve zítra. To zpoždění by se nám mohlo stát osudným. Celou noc vesloval pan Fuscher. Zítra je řada na Carlosovi.
17.6.	dopoledne	Konečně jsme dorazili. Nadšený Miller vyběhl ihned, jakmile tu radostnou zprávu uslyšel. Vystoupil na můstek, rozhlédl se a zklamaně pravil: „Vždyť tu nic není !! To jsme museli jet tak daleko ?“ Fuscher mu řekl, že Atlantida je několik metrů pod hladinou, ale že on ji stejně neuvidí. Na otázku proč odvětil, že do ponorky se vejdou pouze tři lidé a že on mezi nimi určitě nebude, poněvadž by se do ní nevešel ani sám. Pak ho ujistil, že na místě vědy není místo pro idioty a požádal ho, aby ještě pečlivě zvážil svoje další působení na palubě. Na to Miller odvětil: „Svoje působení jsem už sakra zvážil a jediné, co mě tu drží, je to, že jsme 300 km od pobřeží.“
	odpoledne	Hlasovali jsme, kdo sestoupí v ponorce na dno. Pan Xeroix byl od rána nemocný. V poledne dokonce křičel, že on, Franc Josef, nedovolí, aby někdo sestupoval do hlubin moře, které patří Španělsku, tedy bývalé habsburské monarchii. Odpoledne měl vysoké horečky a před několika minutami vydechl naposledy. Fuscher nepříliš taktně naznačil, že je to z té čočky, co vařil Miller.Ten ho na oplátku ujistil, že kdyby uvařil jen jednu otrávenou porci, dal by ji jemu.
	18.50	Do ponorky sestupují tři osoby. Já, Jeroným a Fuscher. Na palubě zůstává Miller a Carlos. Carlose jsem původně chtěl vzít s sebou, ale někdo přece musí hlídat Millera. V ponorce se potápíme do hlubin. Jsme závislí na laně. Miller ode mne dostal přesné instrukce. Kdyby na palubě vypukl mor, zatáhne jednou. Kdyby se po mně sháněl finanční úřad, zatáhne dvakrát a kdyby se vzbouřila posádka, zatáhne třikrát.
	18.50	Kolem celé ponorky je tma. Svítíme uměle. Zatím není nic vidět.
	19.17	Dorazili jsme na dno, je to nádhera. Všude okolo jsou v rozvalinách zbytky staveb, zčásti pohlcené lávou. Podle mého odhadu se nacházíme nad luxusní čtvrtí. Na vyvýšenině nad městem stál asi královský palác. Vlevo od nás začíná část města, která zřejmě sloužila úřadům. Napravo stála chudinská čtvrť. Na druhé straně se pravděpodobně rozkládaly zemědělské pozemky. O kousek dál stojí sopka a ty návrší za ní, to mohla být rybářská kolonie.
	19.58	Jeroným pravil, že je to jistě velká krása, ale že to nemůže objektivně posoudit, neboť hlady šilhá. Fuscher se mezitím zhroutil. Vracíme se na hladinu.
	20.15	Jsme na hladině a loď nikde. Plave zde pouze trám, který je přivázán k ponorce. Na něm je vzkaz od Millera, že už toho má dost. Vzal s sebou Carlose. Prý aby se pojistil, proti pronásledování. Doufám jen, že ho okamžitě neuvařil. Pomocí šlapadla v ponorce se začínáme pomalu pohybovat směrem k pobřeží.
18.6.	17.01	Fuscher se zbláznil. Vystoupil z ponorky a odplaval neznámo kam. Jeroným si okusuje nehty a začíná ochutnávat vybavení ponorky.
19.6.	14.33	Již dvě hodiny nás doprovází eskadra žraloků. Smějí se na nás a ukazují nám zuby. Ukázal jsem jim své, ale viditelně to na ně neudělalo žádný dojem.
	21.45	Došla nám voda.
20.6.		Jsme již tři dny bez jídla. I Jeroným už hubne. Odpoledne jsme narazili na záchranný člun a několik trosek. Ve člunu ležela sklenice s Carlosem. Doufám, že nemá úpal. Miller je nezvěstný. Jeroným začal Carlose obhlížet a lichotil mu, jaký je kulaťoučký a jak vypadá šťavnatě. Okamžitě jsem ho odehnal, ale má pravdu. Carlos je opravdu k nakousnutí. Člun táhneme za sebou a pokračujeme k východu, alespoň doufám
21.6.		Dnes nás vylovila nějaká loď s názvem Drowner. Jméno lodi ani její kapitán nebudí moc důvěry, ale nemáme na vybranou. Žaludek jsme naplnili a Jeroným vše zaplnil galonem zatuchlé vody. Pro Carlose se na palubě bohužel nic nenašlo. Stále častěji propadá depresím a odmítá přejít na masitou stravu. Silně ztrácí na váze.
22.6.		Carlos byl dnes smeten vlnou z paluby. S výkřikem :“Muž přes palubu!“jsem se vrhnul za ním. V tom rozčilení jsem zapomněl, že neumím plavat. Naštěstí jsem byl zasažen záchranným kruhem hozeným z paluby. Carlos zmizel beze stopy.
24.6.		Jsme na cestě k Atlantidě. Tentokrát ovšem máme kompas. Hodně jsme se odchýlili od kurzu. Jeroným si krátí dlouhou chvíli vyjídáním lodních zásob. Zkontroloval jsem vybavení ponorky.
26.6.		Dle Jeronýmovi spotřeby jídla soudím, že se cesta poněkud prodraží. Kapitán nám naštěstí slíbil zpáteční cestu zdarma, pokud ho vezmeme s sebou dolů. Rád jsem souhlasil, alespoň mám dalšího svědka.
27.6.		Jsme na místě. Sestupujeme dolů. Po 40 minutách je dno stále v nedohlednu. Vracíme se.
28.6.		Dnes jsme se potopili ještě dvakrát. Atlantida zmizela.