K Herrmannově méně známým výpravám patří i dovolená ve Španělsku, kterou absolvoval s rodiči v roce 1850. A přesto ho tato nenápadná výprava poznamenala na celý život. U moře měl posilovat své chatrné zdraví. Rodičové si představovali, že Herrmann proleží celé dny na pláži, nebo v nedalekém palmovém háji a bude se uzdravovat a uzdravovat, až se uzdraví. Na to však Herrmann ani nepomyslel. První dny si nechal dávat lekce z potápění, poté už se potápěl sám. Své poznatky zaznamenal ve vědecké práci „O životě a smrti mořských živočichů na pobřeží Španělska.“ Při jedné z výprav pod mořskou hladinu se setkal s ježovkou. Setkání pro něj nedopadlo příznivě. Byl poraněn a ztěží se dostal domů. Tato příhoda ho připoutala na lůžko a kvůli otokům a častým křečím nemohl opustit letní sídlo.
Když rodiče viděli Herrmanna, jak sepisuje svoji vědeckou práci, pořídili mu domácího mazlíčka, aby ho odtrhl od neustálého psaní. Výběr onoho mazlíčka nebyl jednoduchý. Musel být pomalý, protože Herrmann nemohl za zvířátkem běhat. Musel být malý, protože nemohl přenášet těžké předměty, a také mu měl připomínat, že se nemá přetěžovat. Těmto podmínkám vyhovovaly želvy pro svou velikost, hmotnost a dlouhověkost. A tak Herrmann dostal prvního zvířecího přítele. Druhým přítelem se mu stal hlemýžď Gustav, jenž mu velmi přirostl k srdci, neboť chatrná ulita připomínala Herrmannovi jeho vlastní tělo sužované nemocemi. A byl to právě hlemýžď Gustav se kterým započal Herrmann kariéru nejslavnějšího šnekologa na světě.