Souostroví Bhágy

Cesta do Tichomoří

Roku 1907 vyšel v paříšzkém listu Coloube (Holub) článek o tichomořském souostroví Bhágy. Nikdo ze čtenářů mu nevěnoval větší pozornost, neboť doba přelomu století se jen hemžila novými zeměpisným objevy nebo podrobnými průzkumy exotických oblastí. Dnes už víme přesně, že autorem článku, pod kterým se místo jména nacházela malá ulita, byl Antoine de Herrmann, který Bhágy podrobně prozkoumal z venku i zevnitř. Toto souostroví ho fascinovalo natolik, že uvažoval, zda se zde neusídlí natrvalo. Naštěstí se neusadil a napsal knihu: „První Tichomořan“. (rukopis se nalézá v archivu OHA)

Dodnes není jasné proč se vlastně baron Antoine de Herrmann do Tichomoří vypravil. Není ani známo, zda měl nějaký konkrétní cíl a jestli jím byly Bhágy. Velmi zarážející je skutečnost, že výprava se uskutečnila krátce po založení Akademie. Z toho usuzujeme, že neměl v plánu zůstat v Tichomoří déle než rok a pravděpodobně výprava souvisela s činností Akademie. Nepodařilo se ani zjistit, kolik peněz tentokráte na svou cestu Herrmann získal od knížete Claryho, neboť z této doby se jako jediný důkaz Claryho přízně dochovala velmi početná korespondence mezi knížecí kanceláří a Herrmannem, zejména časté upomínky na splácení dluhů.

O samotné cestě už máme více informací. Zajímavý je fakt, že Herrmann necestoval tradičními dopravními prostředky. Alespoň z počátku se snažil využít třicetikolo. Tento nápad se neukázal jako příliš perspektivní, neboť výprava čítající tři osoby, jednoho hlemýždě, čtyři zavazadla a violoncello nebyla schopná zaplnit všech třicet sedaček a tím pádem zajistit dostatečnou sílu pro plynulý pohyb kola. Pravděpodobně v Maďarsku se tedy Herrmann rozhodl, že třicetikolo prodá a za utržené peníze se výprava nějakým způsobem dostane do Konstanty, přístavního města v Rumunsku, kam měli s třicetikolem namířeno. V tu chvíli nastalo první zdržení, neboť v celém Kinskumhalasu se nenašel ani jeden seriózní zájemce o tak netradiční dopravní prostředek. Nezbylo nic jiného než prodal violoncello, které vyplňovalo kulturní program u večerního táboráku. Snad vlakem se výprava dostala do Bukurešti a dále omylem a nepřízní osudu až do Sofie. O tomto omylu, který výpravu velmi zdržel se zachovaly zápisky z Herrmannova deníku. Cituji doslova:„ Právě před chvílí jsme dorazili na nějaké nádraží. Profesor Lapka pravil, že jsme se dostali do Konstanty, já myslel, že jsme se dostali Călărasi a Jeroným prohlásil, že jsme se dostali do pěkného průseru, neboť nápisy všude kolem jsou psány azbukou, z čehož on usuzuje, že nejsme v Rumunsku, natož abychom se nacházeli v Konstantě.“

Po prohlídce Sofie změnil Herrmann plán cesty a určil jako další cíl cesty Istanbul. Rovněž sem dorazili vlakem, nicméně tentokráte nákladním. Další úsek cesty z tj. z Istanbulu do Baghdádu je opět zahalen rouškou tajemství. Jediné, co o této dlouhé a namáhavé části cesty víme, je skutečnost, že do Baghdádu dorazila výprava bez profesora Lapky. Nabízejí se dvě vysvětlení – buďto byl prodán do otroctví, nebo zmrznul v horách.

V Baghdádu se Herrmann seznámil s arabským učencem Alim Jendehim. Ten cestovatele odradil od úmyslu cestovat dále po pevnině a nabídl jim dvě kajuty na parníku Nadžaf. Baron přijal a spolu s Jeronýmem se ubytovali v jedné kajutě, druhou oba kavalírsky přenechali Gustavovi. Ali Jendehi, který rovněž cestoval coby vědec do Tichomoří, byl velmi bohatý a proto bylo Herrmannovi ctí, že mohl prohrát některé jeho peníze v kasinu na lodi. Parník plul z Basry do Dubaje, dále do Karáčí, Bombaje, Kolomby a Indonésie. V Bandě Aceh přistál po necelém měsíci. Jak se výprava přeplavila přes Indonéské ostrovy do Tichomoří a jestli se k Herrmannovi připojil i Ali Jendehi, to už si můžeme jen domýšlet.

Vynález rybofonu

V Bandě Aceh se Herrmann pokoušel koupit nějakou loď, aby se s ní mohl přeplavit přes indonéské ostrovy a dál do Tichomoří. Je zřejmé, že loď sehnal. Zůstává však otázkou co si koupil. Profesor Bakule se domnívá, že za finanční pomoci Ali Jendehiho Herrmann pravděpodobně koupil větší loď. Cesta probíhala bez větších obtíží, nicméně se dozvídáme, že z tohoto úseku plavby si přivezl tzv. rybofon. Dlouhou dobu se badatelé z OHA obávali přisoudit tomuto vynálezu nějakou podobu a už vůbec se mu neodvažovali přisoudit nějakou funkci. Po čase se podařilo najít skrytý text z knihy “Jsem první tichomořan“ jednalo se o návod na sestrojení rybofonu. Konečně padly všechny dohady o jeho vzhledu. Vynález se skládal ze dvou částí. První částí byla dřevěná krabice, v níž se nacházelo jádro přístroje. Druhou částí pak byla trouba. Tou se pravděpodobně vyluzovaly zvuky. Účel přístroje a jeho zvláštní jméno však zůstávali stále záhadou. Až když jsme znovu pročítali knihu jsem první tichomořan, narazili jsme na zajímavý úsek. Herrmann se zde zmiňuje o zvýšeném počtu ryb v okolí lodi. Jak sám píše: „Nevěnoval jsem tomuto jevu zvýšenou pozornost, ale když při jednou koncertu začaly ryby sami skákat na palubu, udivilo mě to.“ Herrmann tedy zřejmě zjišťoval zda spolu nějak souvisí hudba a ryby. Jak se ukázalo v určitých hudebních variacích se opravdu počet ryb v okolí lodi zvětšoval.

Jak se domníváme, začal se pečlivěji zajímat o vliv hudby na ryby . Z poznámky Jeronýma je patrné, že ze zkoumaných ryb byly posléze večeře jak je zapsáno: “Už mám toho pojídání stále stejných ryb dost. Budu držet hladovku za změnu jídelníčku.“ Z toho jsme usoudili, že Herrmann nalezl způsob, jak ryby přilákat a nejen to. Podařilo se mu dokonce v nouzových podmínkách sestavit přístroj, který dostal název rybofon. Co se Jeronýmovy hladovky týče, vzhledem k tomu, že byl vrchním šéfkuchařem, musel po jednodenním půstu hladovku odložit, protože jinak by porušil kapitánovo nařízení starat se o kuchyni. A to by znamenalo vyhoštění z lodi a následné plavání za ní.

Na Bhágách

První setkání s domorodci Herrmann a jeho výprava absolvovali na ostrově, který byl jakýmsi administrativním centrem jejich téměř tisícové populace. Při průchodu pralesem narazili na spoře oděného tuzemce, který byl právě napaden hlemýžděm nevídaných rozměrů. Celá situace byla o to podivnější, že se napadený vůbec nebránil. Světa znalý Herrmann, předem vyloučiv možnost hypnotického vlivu ze strany hlemýždě, se chystal jemně zasáhnout ve prospěch oběti. Bohužel byl předběhnut Jeronýmem, který si nebral příliš servítky a útočící exemplář velešneka bhágského, jak byl později tento druh nazván, zabil. Namísto očekávaných díků začal čerstvě zachráněný domorodec cosi volat ve své mateřštině a zanedlouho byli obklopeni jeho hlučícími krajany. Přes jisté komunikační obtíže Herrmann vyrozuměl, že požadují Jeronýmovu hlavu. Zde bych možná měl vysvětlit, proč tomu tak bylo.Velešneci byli pro místní obyvatele posvátní a dostat se na jejich jídelníček bylo považováno za největší poctu, jaké se jim mohlo dostat. Tím, že zachránil náčelníkova syna, podařilo se Jeronýmovi urazil celý kmen. Požadavek domorodců musel bohužel odmítnout, neboť si uvědomoval, že bezhlavý asistent by jen stěží zvládal své povinnosti.

Poté byli nuceni dát se na útěk a s řevem byli zahnáni až na sousední ostrov. Zde je již nikdo nepronásledoval, protože tento ostrov byl posvátnou domovinou velešneků a honosil se jedinou aktivní sopkou v souostroví, která byla též posvátná. Herrmann se ovšem nemínil vzdát svých výzkumů kvůli místním pověrám a rozhodl se opatřit si hned dva exempláře posvátného zvířete. Po návratu na hlavní ostrov byl Herrmann pozván domorodci na večeři, což ovšem není nic neobvyklého vzhledem k jejich kanibalismu. Herrmann se však na hostinu dostavil na zpola ještě omráčeném velešneku, tudíž z večeře sešlo. Místo hlavního chodu se z Herrmanna stal náčelníkův poradce a ve volném čase zastával též funkci šamana. K překonání jazykové bariéry potřeboval necelé tři dny a po svém návratu vydal téměř kompletní Česko – Bhágský a Bhágsko – Český slovník.

Po zralé úvaze se rozhodl, že domorodcům zprostředkuje něco z dobrodiní civilizace a zavedl daně. K jeho údivu, jakmile jim vysvětlil jejich smysl, je domorodci platili rádi. Během svého ročního pobytu na ostrově zcela reformoval a v podstatě také zavedl státní správu. Jeho reformy byly přijímány téměř s nadšením. Pro bezchybné fungování systému bylo nutné zavést novou vrstvu úředníků, do které zanedlouho patřili všichni obyvatelé ostrova starší patnácti let. Jelikož Herrmann pohrdal evropskými byrokratickými modely, vykonával každý svou funkci zdarma. Myslím, že tato myšlenka by zasloužila pozornost i dnes. Přes své značné vytížení si Herrmann udělal čas i na přírodovědecké výzkumy a popsal značnou část místních endemitů. Za zmínku stojí dnes již vyhynulý slonny pralesní. Herrmann předpokládal i existenci stepní formy tohoto živočicha. Vzhledem k absenci stepí v této oblasti ji však nemohl nikdy ověřit.

Během svého pobytu zapracoval i jako vynálezce a svými objevy se pokoušel zjednodušit domorodcům život. Jeho nejvýznamnějším objevem, či spíše pokusem, bylo využití bambusu při měření času. Na několik kmenů připevnil raketu tak, aby po uplynutí jedné hodiny došlo k jejímu odpálení. Tato časomíra se bohužel nesetkala s úspěchem, pravděpodobně proto, že docházelo k opakovanému vznícení pralesa. V důsledku toho vymyslel Herrmann varovný protipožární systém shodou okolností založený na podobném principu jako již zmíněné bambusové hodiny. Souběžně s reformou státní správy bylo nutné reformovat i sociální rozvrstvení společnosti. Po několika týdnech zjistil, že zapojení ženské části populace do státního aparátu vede k postupnému vyhladovění obyvatelstva, jelikož ženy zanedbávaly své pracovní povinnosti. To vedlo k jejich vyloučení ze státních služeb, což vedlo i k omezení byrokracie.

Bezesporu největším přínosem pro domorodce bylo zmírnění, případně odstranění starých rituálů a různých přežitků. Tak např.: místo požírání se navzájem jezdili lovit sousedy vzdálené asi 3 dny plavby na voru. Dalším jasným úspěchem byla korekce rozvodového řízení. Dříve byla nepohodlná manželka snědena. V lepším případě vhozena z útesu do moře. Když unikla žralokům mohla se vdát znovu. Humanisticky založený Herrmann prosadil, že s sebou dostala alespoň nůž. A aby zamezil šíření chorob, nařídil tepelnou úpravu zajatců, kteří byli dříve konzumováni za syrova. Na svou dobu výrazně upravil sociální rozvrstvení. Na místo staré posloupnosti: náčelník – bojovníci – zbytek dosadil novou: náčelník – Herrmann – úředníci – bojovníci – zbytek.

My ovšem s odstupem času vidíme, že v tomto ohledu mohl udělat mnohem více. Tyto změny se samozřejmě odrazily i v životním stylu domorodců. Nejvíce patrné to bylo na uspořádání domácností. Každá rodina (20 – 30 členů) měla pro sebe jedno obydlí + sklep (kam byli na čas uzavíráni nepohodlní členové rodiny). Každá manželka vařila pro svou část rodiny samostatně. Vzhledem k tomu, že v řadách případů docházelo k dezercím z jedné části domácnosti do druhé (popřípadě i naopak), čímž vznikal zmatek, vyvinuly se z původně společného obydlí 2 autonomní bytové jednotky, oddělené bambusem. Uspořádání vesnice bylo přibližně soustředné. V centru se nacházelo náměstí Velkých hostin, po Mistrově odjezdu Herrmannovo.

Souboj titánů

Jednou z posledních cest barona Antoina de Herrmanna byla návštěva souostroví Bhágy. Zde se velmi dobře seznámil nejen s dosud kanibalismu nakloněnými domorodci, ale studoval také místní faunu. Bezesporu nejzajímavějším tvorem, s nímž se zde setkal, byl masožravý plž s poměrně tvrdou mnohdy i pře 1 metr velkou ulitou.

Velešnek bhágský, jak byl později Herrmannem tento druh nazván, byl uctíván na všech ostrovech. Na jednom z nich velešneky považovali dokonce za kolektivní reinkarnaci svých předků. Kolektivní pravděpodobně proto, že počet těchto plžů na ostrově se snížil natolik, že ne každý zemřelý si mohl dovolit nové tělo. Co však Herrmanna zaujalo více než toto svérázné přizpůsobení náboženských představ, byl lov velešneků, kterému jejich posvátnost kupodivu nijak nebránila. Duše a síla předků tak přecházela na živé stejně jako při konzumaci nepřátel.

Počet ulovených kusů byl však přísně regulován náčelníkem, a také bylo nemyslitelné, aby nějaký velešnek zemřel přímo rukou člověka. Domorodci proto využívali zvláštní lovecké taktiky velešneků a na stejném principu postavených rituálních soubojů v období říje. Ti totiž, ve snaze kompenzovat svou relativní pomalost, využívali jako zbraň svou tuhou ulitu a nemalou hmotnost. Na své oběti se kutáleli ze svahu, případně padali z výšky, což při obvyklých 150kg živé váhy bylo poměrně účinné. Občas jim padl za oběť i nějaký domorodec, což ovšem bylo považovano za poctu a výraz přízně zemřelých.

Velešneci byli loveni do pastí, které zpravidla ženy urychleně vyhrabávaly pod svahem ve směru předpokládaného útoku velešneka. Svou šanci na úspěch podporovali také umístěním návnady. Na dno jámy byly upevněny oštěpy, takže k usmrcení docházelo samovolně, obvykle ihned po dopadu.

Obdobný průběh mívaly někdy i souboje velešneků v říji. Soupeři se vyšplhali na pahorky naproti sobě a pak vyrazili. Nutno přiznat, že to musela být impozantní podívaná. Dva kolosy ve vysokých otáčkách se srazí v půli cesty, ulity praskají, tykadla se ohýbají... Bohužel není zcela prokázáno, jak často docházelo při soubojích ke smrtelným zraněním, ale s ohledem na stav populace velešneků lze usuzovat, že zpravidla se srážka obešla bez vážnějších důsledků. Více škody patrně napáchali domorodci svým lovem, jakkoli omezeným.

Je s podivem, že z „bhágského tažení“ máme tak málo informací. Od časově bezesporu nejnáročnější Herrmannovy expedice bychom očekávali komplexnější závěry. Nic však není definitivně ztraceno, a tak můžeme doufat postupné doplnění studie bhágské kultury i přírodních podmínek.

Bhághské artefakty nalezeny v Číně

V loňském roce, po desetiletích nezájmu a možná i nevědomí, proběhla tiskem zpráva o dalším nálezu kamenných disků v Číně. Když se tyto artefakty objevily poprvé, byla 2. světová válka na spadnutí, takže náležitého prozkoumání se jim dostalo až o mnoho let později. To ale byla v plném proudu studená válka, takže není divu, že po důkladném ohledání opět zmizely. Jejich stáří bylo odhadnuto na 12 000 let a vědce na nich fascinovala nejen nejen zvláštní „povrchová úprava“ (do kamenné struktury byl vpraven kobalt), ale i obrazce a pravidelné drážky vycházející ze středu disku. Celkově tyto jednokilogramové artefakty připomínají gramofonové desky a jejich původ a účel byl poměrně diskutabilní. Nadšení mimozemšťanologové věří, že nám byly „dány shůry“ nejen kvůli obrazcům s kosmologickým významem, ale i úrovni zpracování a použitému materiálu.

Obnovená Herrmannova akademie zjistila, že podobné artefakty se objevily již na přelomu 19. a 20. století v Tichomoří. Známý česko-francouzský badatel Antoine de Herrmann se s nimi setkal při návštěvě souostroví Bhágy, kde je obyvytelstvo k jeho překvapení používalo skutečně jako gramofonové desky. V té době bohužel neexistoval nikdo, kdo by mohl objasnit původ a proces výroby. Ovšem princip gramofonu byl ostrovanům znám.

Největší exemplář, vážící přibližně 250kg, však vlastnila královská rodina a byl používán výhradně při státních svátcích. Obsahem značného množství nahrávek byly údajně bhágské legendy a doprovodná hudba. K významu pro některé vědce záhadných obrazců na deskách Herrmann zjistil, že představují stručný obsah disku. Všechny funkční nahrávky byly pořízeny v dialektu, kterému již nikdo ze soudobých obyvatel nerozuměl, to jim však neubíralo na popularitě mezi prostým lidem.

Nevíme, jak se desky dostaly do Číny a nejasný je i osud bhágské civilizace. V úvahu přichází i možnost, že čínské disky jsou pouhými kopiemi bhágských, i když této domněnce neodpovídá ani zájem vědců, ani výmluvné mlčení oficiálních institucí. Jako nejpravděpodobnější se tedy jeví, že se tyto jedinečné pozůstatky snad původní bhágské kultury staly předmětem ilegálního obchodu s památkami. Lze tedy očekávat, že se v různých částech světa objeví další, různě ukryté ať už v podzemí (mnohdy i desítky let) nebo v soukromých sbírkách některých zazobanců. Nezbývá než po nich pátrat všemi způsoby a potírat pašeráky, kteří s tímto již obecným dědictvím lidstva obchodují.