C.k. policejní rada Anton Vocásek seděl ve své kanceláři a pročítaje kriminalistickou rubriku odpoledního vydání "Der Prager Zeitung", vychutnával si svůj odpolední doutník. Činil tak každý den vyjma neděle, kdy měl volno. V místnosti byl studený vlhký vzduch, který v kontrastu s vysokou teplotou letního odpoledne tvořil příjemné prostředí. Na radově stole stála bandaska se zatuchlým čajem, který policejní rada každé ráno fasoval od své ženy, paní radové. Paní radová Valérie Vocásková, rozená Katzová, dcera c. k. vrchního policejního rady Bernarda Katze, byla na svého muže nesmírně hrdá, jelikož nyní jako rada vydělával o 52 zlatých víc než loni, kdy byl ještě obyčejným inspektorem. Anton Vocásek byl stár 52 let a přes svůj věk se těšil dobrému zdraví a výborné tělesné kondici. Proto neměl rád dny, kdy jen tak seděl, nic nedělal a dostával za to radovský plat. Když dočetl a dokouřil, počal se nudit, a tak mu přišlo vhod, když mu strážník Leopold Votočil, který držel službu, oznámil, že někdo přišel a chce mluvit s panem radou. Po chvilce do místnosti vstoupila starší dáma menší postavy. Vocásek nabídl dámě židli a když se oba posadili, promluvila:" Jsem baronka Bernardeta von Freigeschtaubenschwitz a přišla jsem nahlásit loupež."
Policejní rada pochopil, že se jedná o něco velkého, neboť jinak by baronku neposlali přímo za ním. Sejmul ze stolu bandasku s čajem a nabídl baronce pravou tureckou kávu, kterou dáma ze zdravotních důvodů odmítla a pokračovala: "Byl mi uloupen vzácný rodinný šperk, diadém po prababičce maminky zetě mého nevlastního strýce z matčiny strany. Tento klenot byl odhadnut klenotníkem Daubnerem na 50 tisíc zlatých.' Baronka se podívala na radu, aby zjistila, jaký na něj udělala zmíněná částka dojem. Ve skutečnosti byl kýžený šperk odhadnut na třicet tisíc a zrovna tak se nejednalo o rodinný šperk, nýbrž o věc zakoupenou. Stará dáma však chtěla na radu zapůsobit coby osoba ožebračená o to nejcennější, co kdy měla. Na policejního radu však vyslovená suma příliš nezapůsobila, alespoň tak se mohlo zdát podle výrazu v jeho tváři. Položil baronce otázku, na kterou už měla předem připravenou odpověď, kde svůj šperk viděla naposledy. "Předevčírem jsem přicestovala vlakem z Bruselu, kde žije má sestra" a v tom vlaku bylo ještě všechno v pořádku, dokud jsem si nevyměnila paruku. Musela jsem si diadém sundat a zřejmě někam položit, pročež mi musel být zcizen. Mám dokonce představu , kdo mohl být pachatelem. Pořád tam po chodbě chodil takový tlustý muž v modré uniformě."
Ten muž v modré uniformě, to byl asi průvodčí," odvětil inspektor. "Chodit po chodbě vlaku je jeho povinností. Ale podívám se na to." Inspektor si dal do druhého dne zjistit jména a osobní údaje celého personálu z vlaku a s výsledky navštívil baronku v jejím starém domě na Malé Straně. Dům byl starý zanedbaný palác z poloviny osmnáctého století. V přízemí byl malý obchod a hodinářství a v prvním patře měla baronka byt. Obývala sedm tmavých místností, zařízených starým a vkusným nábytkem a mnoha maličkostmi. Nad krbem visel obraz jejího nebožtíka chotě, c.k. nadporučíka barona Ernesta Freigeschtaubenschwitz, stavebního podnikatele a statkáře. "Průvodčího v sektoru 6B/a, ve kterém jste cestovala i Vy, onoho osudového čtyřiadvacátého dělal pan Dloubal René. Zavoláme si ho a Vy ho budete identifikovat. Jestli Váš diadém zcizil, má ho ještě u sebe, neboť takový šperk by ještě nestihl prodat." Inspektor se rozloučil a odešel, služka mu ani nestačila připravit kávu. Navečer nařídil udělat domovní prohlídku v bytě Dloubala Reného a dal si ho předvést. "Pane Dloubale," začal inspektor s výslechem za přítomnosti dvou policistů. "Nedělejte zbytečné problémy a řekněte nám, kam jste diadém schoval. " Inspektor se ho ptal už po desáté, když v tom vyslýchaný promluvil: "Nemluvíte vy náhodou se mnou ? Ale já nejsem žádnej Dloubal... "
C.k. policejní rada Vocásek dostal vztek na falešného Dloubala a začal mu hrozit vězením, pročež se vyslýchaný zhroutil. Poté se rada rozzlobil sám na sebe a vyčítal si, že si dal radit od baronky, co má dělat. Je přece nesmysl, aby diadém zcizil průvodčí. Pachatelem byl zcela jistě někdo, kdo se v klenotech vyzná. Rada zjistil jména všech cestujících, kteří by mohli být případnými pachateli - hlavním kritériem pro zařazení do seznamu podezřelých byla dosavadní bezúhonnost (rada Vocásek vycházel z toho, že zloděj byl něco extra a tudíž policií dosud nevypátrán) a přehled v oblasti klenotnictví. Výsledkem pátrání byl seznam osob čítající všeho všudy jednu osobu, Její Výsost arcivévodkyni Marii Josefu, příslušnici panovnického domu. Vzhledem k tomu, že arcivévodkyně musela být z politických důvodů ze seznamu vyškrtnuta, ztenčil se seznam na tolik, že z něj nebylo možno vyčíst jméno pachatele. Policejní rada byl proto nucen zvolit jinou cestu. Výsledkem jeho nových úvah a dedukcí bylo podezření, že pachatelem byla sama baronka.
Druhý den ráno se rada Vocásek vydal znovu k baronce . Připravil si pro ni několik otázek, které měly potvrdit, nebo vyvrátit jeho dedukci, tj. že diadém zcizila ona sama. Už dávno zjistil, že při své první návštěvě nehovořila pravdu a že šperk neměl hodnotu padesáti tisíc, nýbrž pouhých třiceti tisíc zlatých. To bylo první, na co se jí nyní zeptal. Baronka sice potvrdila, že pojistka je skutečně na třicet tisíc, avšak dodala, že uvedla vysokou částku kvůli motivaci, kterou dnešní policie potřebuje, neboť právě státní orgány nejvíce závidí úspěšným zlodějům a snaží se je dostat ne kvůli jejich trestné činnosti, ale pro jejich vysoké zisky. Tuto nehoráznou odpověď bral rada jako urážku, nikoliv však jako důkaz toho, že by byla baronka vina. Druhá otázka byla mířena přímo na tělo - rada poukázal na skutečnost, že baronka od prvního setkání s ním nosí pořád tutéž paruku, z čehož on usuzuje, že baronka nemá peníze a chce je získat podvodem s pojistkou. Stará dáma však vyvrátila i tento Vocáskův omyl, když mu ukázala plnou krabici nových paruk a dodala, že si tu, co má nyní na hlavě, nasazovala právě ve vlaku, kdy viděla diadém naposledy. Policejnímu radovi začalo svítat.
"Chcete mi říct, že jste paruku od té doby nesundala? ", zeptal se rada baronky. " Přesně tak ", odvětila stará dáma. " Ale na noc jste ji jistě sundávala. " " Nikoliv od té doby, co mi byl zcizen diadém, jsem oka nezamhouřila." " Řekněte mi ještě jednou, jak velký je ten klenot ", zeptal se policejní rada třesoucím se hlasem. "Malý diadém, téměř přiléhal k čelu, proč se ptáte ? " Rada se pomalu postavil a několikrát přešel po místnosti a poté se obrátil na baronku. "Sundejte si prosím, tu paruku. " "No dovolte …." " Madam ",pokračoval rada, "nerad bych, aby to byla pravda, ale možná ten klenot nebyl vůbec zcizen. Sundejte si tu paruku. " Baronka poslechla a sejmula umělé vlasy. Na její vznešené pleši se leskl nádherný šperk. " Tímto uzavírám celý případ a vy už se nepokoušejte vkročit na policejní ředitelství. " C.k. policejní rada Anton Vocásek se pomalu doloudal do své kanceláře, sundal si sako a začal si pročítat kriminalistickou rubriku "Prager Zeitung".