Nebál se. Už vlastně hrozně dlouho neměl strach. Jel ve velké černé limuzíně, na nohou plný kufřík peněz a dynamitu. Strach přestal mít, když přišel sem. Amerika. Svět možností. Stačilo tak málo. Přežít. Od té doby, co se ocitl na tomhle kontinentu už se nebál. Nikdy, ničeho, nikoho. Skrz čená kouřová skla viděl neonové reklamy lákající ke koupi. Nemusel nic kupovat, měl vše. Auto zastavilo. Ještě je čas. Mohl vystoupit, ale proč byto dělal? Věděl, že co má přijít přijde a on tomu nezabrání. Když přijel, měl jen své ruce a sen. Po pár letech se podsvětí učilo vyslovovat jeho jméno. Poslední dobou se učil znovu česky. Jen tak, protože chtěl. Kurz češtiny pro střední a pokročilé. Jo dostal se do toho rychle. Stačilo se podívat na pár "profesionálů" , kteří si mysleli, že ho dostanou. Dostali pěkně za vyučenou. Některý vodnes čas, jiný stoka. V mládí taky četl Kmotra. Nejvíce se bavil, když ho chtěli zabít. Jeho! Grázla z polepšovny, Mistra útěků. Tenkrát, když poprvé zabil. Bylo to vlastně omylem ...
Udeřil nočního hlídače neřízenou pěstí do obličeje. Tomu se spustil červený pramínek krve tekoucí z rozbitého nosu. Ani krev ho nezastavila. Další úder. Vše se seběhlo tak rychle, že hlídač nestačil ani volat o pomoc. Další rána ho už definitivně uspala. V jeho mysli zuří boj myšlenek. Proč? Proč? Co jsem to udělal? Mám utíkat? Nemůžu, nemůžu dál. Z očí se mu derou slzy. Jedna za druhou. Nejde to zastavit. Utíkej. Zmiz. Žár kdesi v žaludku mu spaluje vnitřnosti. Mozek přeskakuje z myšlenky na myšlenku jak člověk snažící se na starém tranzistoru nastavit jeden čistý kanál. Co mám dělat? Co se stane? Co bude dál? Já to nedokážu. Prostě to nejde. Nejde. Nejde. Nohy nabraly rychlost od zvedajícího se větru a kapek deště. Hlídač dál ležel v kaluži krve. A On utíkal. Utíkal jako nikdy. Pryč, jen pryč od toho stážného. I mysl se zklidnila pod návalem síly a rychlosti. A kdesi za ním hučel vítr: "Jen utíkej, utíkej, před sebou se nezchováš!" A on běžel. Nohy mu už tuhly. Stehna mu praskala napětím. Plíce sýpavě nabíraly vzduch. Oči už neviděli na cestu přes padající kapky a zvířené listí. Vítr, zima a strach. Blesk prosvítil oblohu a v dálce se objevilo světlo. Krok a ještě jeden. Padl vysílením. Jak dlouho běžel? Proč je všechno špatně? Z obličeje mu kromě studené děšťové vody stékájí i slzy. Křeče projíždí jeho tělem a bolest ho svírá. Nemůže však ani hlesnout. Plíce se musí zklidnit a srdce nabrat novou krev. V myšlenkách už vidí konec. Pane Bože, co se to se mnou děje? Co mám udělat? Proč nejsem schopen ani teď utřídit rozhádané myšlenky. Další křeč mu projela tělem. Poslední záškuby života? Už není čas na depresi. Proč, proč? A světlo se blíží. Hluk, strašný hluk. Rámus, světlo, tma.....
Staré časy. Tady ho taky jednou málem odkráglovali. Zrovna šel po takový pěkný paničce. Byla to kravina. Měl dávat větší pozor. Past sklapla a on se nechal chytit. Chudák číňan, nejspíš nikdy nepochopil, jak to přežil. Čtrnáct dní v Moravským krasu, naučí přežít.....
Seděl. všude tma, vlhko, ticho. Seděl už dlouho a začínal být hladový. Ne žízeň neměl. Vody měl dost. Od té doby, co jeskyní začala znenadání proudit voda, měl vody dost. Měl strach, že ji bude mít až po krk, ale hladina se zastavila pod jeho výklenkem. Nejvýše položeným výklenkem, co tu byl, co tu našel. Kupodivu měl vzduch. Nevěděl odkud se bere a ani to nechtěl zjišťovat. Proč taky. Už tu sedí den, dva, týden? Nevěděl. Hodně spal. Kdyby měl alespoň světlo... Zjistil by, jak dlouho tu trčí. Hodinky měl pořád na ruce, ale když neměl světlo. Ticho bylo strašné. Slyšel tep vlastního srdce, kručení v žaludku. Nepomáhalo, ani když si zpíval.
Chtěl se utopit. Našel na to sílu. Skočil do vody. Plaval co nejhloubš. Voda se nezdála ani moc studená. Měl s sebou teploměr. Sice nebyl k jídlu a bez světla ani k využití, ale měl teploměr. Ponořil se hluboko. A pak zase vyplaval. Už mu byla zima a oblečení ho tálo dolů. Už se nechtěl utopit. Nemohl však najít výklenek. Plaval dokola. Pravidelná tempa podél stěny. Vždy kus uplaval a zašmátral rukou. Mohl už dvakrát obeplout jeskyni a taky ani jednou. Nevěděl jak velký tu vznikl prostor. Už mu byla vážně zima. Zkoušel šlapat vodu, natáhnout ruku, najít plošinu. Nic. Buď tu vzniklo obrovské jezero, nebo skočil z mnohem větší výšky, než si myslel. Oblečení ho táhlo dolů. Nechtěl se utopit. Přece se neutopí! Vždyť je tak mladý. Nepostavil dům, nezasadil strom, nezplodil dítě!
Začal se soukat z mokrého oblečení. Boty šli celkem snadno a když z nich vylil vodu, snad i plavaly. Alespoň se mu to zdálo. Kalhoty šli mnohem hůř. Málem se už nevynořil, když při jejich svlékání předvedl trojný obrat nazad. Nikdo mu však nezatleskal. Zbytek oblečení už šel vcelku lehce. A taky ke dnu. Najednou si uvědomil, že jestli má umřít, pak slušně a ne nahý jako nějaká opice. Křeč! Do ruky. To je zlé. Snažil se zachytit stěny. Nic. Nešlo to. Stěna svou hladkostí připomínala ledovou plochu před hokejovým zápasem. "Do prdele!!!", ulevil si. "Pomóóóc !!!!!!!", volal. Vůbec mu nevadilo, že ho nikdo neslyší. Prostě volal. Každý v nouzi volá o pomoc, proč by neměl on. Jen proto, že ho nikdo nemůže slyšet? Kvůli tomu určitě ne. Najednou křeč povolila. Už mu cvakaly zuby a bolelo ho celé tělo. Jak dlouho plaval?
Potřeboval si odpočinout, ale jakmile začal plavat "mrtvolku", znovu se ozvala křeč. "Ne takhle to nejde", pomyslel si a začal skákat po stěnách. Z posledních sil se chytil nějakého výstupku. Povedlo se mu i povylézt nad hladinu. Skála studila, ale bylo to lepší než být ve vodě. Klepal se zimou. Vibrovali mu ruce i nohy. Pro změnu stál. Nebo spíš visel. I když neměl tušení na čem vlastně visí. Najednou mu bylo líto, že nezůstal sedět. Co mu chybělo? Pohodlně si dřepěl, byl v suchu, v teple v oblečení a teď? Nahý se klepe, přidržujíc se skalního masivu pár centimetrů nad vodní hladinou. Šmátral alespoň po okolních zdech, když se mu zrovna netřásly ruce. Zkoušel najít něco pohodlnějšího. Výš to nešlo a na bok taky ne. Pocítil potřebu kýchnout. "Ještě tu nastydnu", blesklo mu hlavou. Když si vzápětí uvědomil absurditu té myšlenky, musel se zasmát. Kýchl. Nejednou. Kýchal tak, že by utekli snad i sloni, kdyby byli poblíž, nebyli. Poslední mocné kýchnutí ho srazilo do vody.
Honem hledal zpátky stupátko, ale nenašel ho už. Plaval. Zkoušel se zahřát kraulem, na znak i šlapáním vody. Nic nepomáhalo. A najednou křeč. Křeč do nohou. A pořádná. V ten okamrk šel ke dnu. Než rozhýbal mozkové závity už byl víc jak metr pod hladinou. Honem chtěl začít kopat nohama rukama, ale nohy ho neposlouchaly. Další metr, možná dva. Už to nebyla sranda. "Jen nezačít panikařit", uvědomil si. Záběry rukou zastavil klesání a začal pomalu stoupat. Rychleji a rychleji. Bum. Narazil do stropu, ale stále pod vodou. Už mu nestačil dech. Začínal vidět barevná kolečka a světlo na konci tunelu. Naposledy zabral. Ruce mu prořízly vzduchovou vrstvu. Nádech a znovu a znovu. Plíce si braly svůj příděl vzduchu. Spousty vzduchu. Křeč s šokem pomynula, už zase plaval. Narazil na stěnu. Když se ale otočil, narazil na ni znovu. "Kde to jsem?" už zase vyděšeně přemýtal. Šlapal vodu a šmátral po stěnách. Šplouch. Něco se zkutálelo do vody. Teploměr! Výklenek! A už se přitahoval nad vodu a hurá do sucha. Do sucha? Seděl. Seděl na studené zemi, nahý sám, potmě a hladový. "Maminečko, proč?", zaúpěl a zkolaboval. Na jak dloho? To nevěděl….
Nakonec to nebyl špatnej chlap. Trošku pil, ale kdo nechlastá? Už zase jeli. A nejel v drogách. Toho si cenil. Netušil, že vím, že dělá pro poldy. Nějak jsme to společně zvládli. Škoda ho, dobrej parák se špatně hledá. Ještě že zůstal aspoň Fred. Už to nejni jako když přišel. Zbylo jich jen pár. Stará garda.
Blížil se čas. Mohl to vzdát a nikdo by nic neřekl. Stárl, ale už dlouho neměl skutečnou chorobu. Šlo po něm hodně lidí. Není lehký zůstat nahoře tak dlouho. Bum Bum dej si špunty do uší, jo tak je to učil. Už zase stáli. Tentokrát už neměli jet dál. "Seď Frede, já to vyřídím", zašeptal k řidiči. Poslední cesta. Věděli to oba. Ještě se k němu otočil a pronesl poslední větu:"Měl jsem Tě rád." Fred mu už sice nerozuměl, ale odpíchnul to zpátečkou, jak nejrychleji dovedl. V okolo stojících hromadách šrotu se mohla schovávat celá FBI a půlka podsvětí a stejně by je neviděl. Mnohem víc jak 100 miliónů dolarů. Celé jeho jmění, ale jen proto, že se muel narychlo vzdát největších podílů. Tady ale stejně nešlo o ty prachy. Chtěli jeho. Nad vraky aut zapadalo krvavě rudé slunce. Vítr se proháněl masou kovu, tu a tam se ozvalo skřípění dveří. Cítil je. Desítky očí. Všichni čekali, až otevře kufřík a odstraní trhavinu. Díval se na západ slunce. Pevnou rukou odemknul kufřík a odjistil dynamit. Všechny ty dolary začal vyndavat na střechu starého buiku. Slunce zapadlo. První nedočkaví gangsteři se soukali z úkrytů. Ne tyhle ještě neznal. Samé malá ryby. Tehdy začaly přiíždět limuzíny. Joe z Chicaga, Steve z LA, Clif z Washingtonu a další. Snad třicet černejch limuzín. Třicet cejchů smrti. Pomalu zavřel kufřík. Nechtělo se mu umřít jen proto, že někdo příliš brzo domáčkl kohoutek. Tam vzadu ve starym fordu klečel Muška Boby. Nejleší ostřelovač posledních let. Muška tu ale neměl job. Chtěl jen bejt u toho. Otočil se . V tom jednom pohledu do hor rzi zahlídl nejdnoho profíka. Kdo z nich to bude? Vykročil zpátky. V očích se mu zaleskly slzy. Přijeli z celejch států. Rozloučit se (a rozebrat prachy). Sebral svůj starý oprejskaný klobouk a zamával jim. Všem. I krvavé Lili a starouši Smithovi. Vykročil rázným krokem směrem. Směrem na východ, domů, do Čech. Některé hlavně se jen zvedly, jiné mu kynuli na cestu. Na poslední cestu. Dobyl Ameriku. Získal vše. Obdiv, slávu, peníze, manželku, syna. Stíny se prodlužovaly, cesta se vlekla. Co jim tak trvá? Ještě naposled se otočil a prošel řadou limuzín. Uměl si zpočítat, že kulku ani neusliší. U brány stál policista. Žádnej šerif, ale tuctovej městskej polda. Co tu děláte? Co máte v tom kufříku? Nejspíš chtěl vědět, co dělá chlápek v obleku za 5 táců na vrakovišti. Nechtěl nepříjemnosti. Kulka pro něj a pro jeho parťáka to všechno ukončili. Znělo to jako Krvavá Lili, ale mohl to být kdokoli. Naštěstí měli vestu a dost rozumu na to, aby se zdekovali a nedělali problémy. Jedna limuzína za druhou se rozjela. Už stál na silnici a mířil do centra. Pomalu a klidně, jak se na odsouzenýho starce sluší. Ač nerad musel uznat, že prohrál. Slíbili mu, že za ty prachy bude moct bez problémů odjet jeho žena, syn a jeho manželka ze států. Třeba do Mexika, nebo na Bahami. A on jim věřil. Věděl, že syn si ulil dost, aby se měl všude dobře. Naučil ho, jak se o sebe postarat.
Poslední limuzína odjela a pořád nic. Mohl začít utíkat a zkusit štěstí a skrýt se, ale to by bylo pod jeho úroveň. Teď kolem něj projížděli staří známí. Bob, Joe, Charlie, Willi šňůra aut profesionálních zabijáků a vrahů. Čistička Li a mrazák Chu-Van. Že by on? Konec koncům musí na něj mít pifku za tu dodávku zbraní, co mu vyyfouknul. Každej kdo Vanovi postavil do cesty, zkončil v černym igelitovim pytli, teda ti šťasnější, co se našli. Otevřel okýnko a zpomalil. Šel, nepodíval se dovnitř. "Helo!" volal na něj Van a hrozně se smál. Otočil hlavu a věděl, co uvidí. Tlumič. Jedna rána a bude po všem. Měl čas se mýlit. Do ruky mu přistál deseticent. Okýnko se zavřelo a mrazák Chu-Van odjel. Ještě jednou se otevřelo okýnko z jedoucího auta. To Krvavá Lili mu házela červenou růži. Sebral ji ze silnice, vrazil si klobouk více do čela a šel. Nebylo kam spěchat. Drželo nad ním ruku celé podsvětí. Ti nejlepší, ti nejhorší. Ulice osiřela. Růžový opar jež se odrážel od výfukových plynů mu svítil na cestu. V dálce křižovatky uviděl svoji limuzímu. Když k ní došel byla už tma. Fred mu otevřel dveře a pokýval hlavou. Domů.....