Přes tento nesporný úspěch nebyli místní lidé (s výjimkou hospodských) příliš nadšení. Město totiž nebylo na takový nával diváků připraveno. Nespokojené obyvatelstvo se proto rozhodlo tuto obdivuhodnou akci ignorovat, protože byl narušen klidný chod jejich města. Herrmann se, ostatně jako ve většině případů, ani zde nesetkal s pochopením úřadů. V červenci roku 1893 byl dokonce vyslýchán policií, zda tréninkové hlemýždí stezky nevyužívá k převádění cizinců přes hranici. Tuto absurdní teorii se jim sice nepodařilo prokázat, ale stezky byly přesto dočasně zrušeny. Další celoříšské, či celostátní hlemýždí dostihy se zde již nekonaly.
Po sto letech si na slávu Hlemýždího vrchu a hlemýždích stezek nikdo ani nevzpomněl. Hlemýždímu vrchu se už neříká Hlemýžďák, ale Zaječák, a dnešní obyvatelé, bydlící poblíž, už dávno neznají ani původní název, ani jeho slavnou historii.
Mnozí se dnes ptají proč už se Hlemýždí vrch nejmenuje Hlemýždí vrch, ale Zaječák. Není to proto, jak bychom se mohli mylně domnívat kvůli zajícům, ale proto, že zde Herrmann chtěl založit pobočku paštikárny hraběte Waldsteina,který byl proslulý svými zaječími paštičkami bohužel neúspěšně. A také proto, že tudy o mnoho let později brali něměčtí vojáci do zaječích. Dnes už snad opět začíná slává Hlemýždího vrchu vzkvétat.