Možná si říkáte, proč někdo obnovuje hlemýždí stezky, když po nich stejně nikdy žádní hlemýždi nešli a nepůjdou? V tomto bych si dovolil odporovat. Hlemýždi zde chodili, chodí a chodit budou. A že dnes po stezce chodí převážně netrénovaní hlemýždi bez trenérů, to přeci nevadí. Už slyším, jak chcete namítnout: „Vždyť volným hlemýžďům je jedno, zda jdou po stezce, či nikoliv.“ Ano, máte pravdu. Hlemýždi skutečně nevědí, že jdou po stezce, ale je důležité, že to víme my a že si budeme v těchto místech dávat větší pozor, kam šlapeme. A v případě, že si budeme dávat pozor na stezkách, budeme si dávat pozor i jinde a ubyde zbytečných nehod - srážek člověka a zvířete, jež zpravidla pro jednoho z aktérů končí tragicky.
Druhým neméně důležitým důvodem na obnovu stezek je snaha o zviditelnění Herrmannova jména. Pokoušíme se tak pomalu navrátit jeho jménu lesk a slávu, kterou si bezpochyby zaslouží a která mu byla po tolik let upírána.
A posledním důvodem je snaha o usměrnění lidí chodících v lese, protože lépe se udžují cesty na hlemýždích stezkách. Snažíme se ukázat krásu našich lesů a tím také vychovávat novou generaci k úctě k přírodě, stejně tak jako ji měl Herrmann a máme ji i my.