Bývalý pomník Carlose Velikého byl první předzvěsí budoucí naučné stezky. Díky tomu, že do dnešní doby se dochovala jen velká hromada kamení a také díky tomu, že oznamovatel není právě viditelně natočen, obešel se jako jediný zatím bez nutnosti oprav.
Původní vzhled pomníku nám není znám, ale z velikosti trosek se dá usuzovat na výšku několika metrů. Jednou z možných teorií je, že pomník připomínal právě hlemýždě Carlose Velikého a byl jeho přesně zvětšenou kopií. Druhá teorie vychází z přepokladu, že pomník nevytvořil Herrmann. V této variantě přichází v úvahu vytesání bájné Atlantidy dle autorovi představy, nebo právě ponorku s níž se k Atlantidě potopil. Potom by se zřejmě jednalo o některého z místních umělců. Jelikož to byla Carlosova poslední výprava zdá se tato teorie nanejvýš pravděpodobná. Existuje i třetí možnost, že hromada kamení je jen hromada kamení a k postavení samotného pomníku vůbec nedošlo. Tato možnost je ale prakticky vyloučena.
OHA již několik měsíců pátrá, po umělci, který by měl na toto místo postavit, vytesat nový pomník. Zatím jsme bohužel autora nového pomníku nenašli, ale věříme, že s vaší pomocí se to povede. Předpokládané parametry pomníku: výška 1m a šířka podstavy okolo 0,5m x 0,5m.
V letech 1918-20 patřil v Krupce k největším volně žijícím savcům pár nosorožců dvourohých. Dnes se bohužel musíme spokojit s jeleny a příležitostně se vyskytujícími medvědy na útěku. Nosorožci jako druh existují již 2 miliony let a nebýt nás, lidí, přežili by možná další 2 miliony. Dodnes jsou ale vybíjeni pytláky, jejichž cílem je pouze několik desítek centimetrů rohoviny. V některých kulturách se věří v zázračné účinky rohů (ve skutečnosti může být konzumace prášku z nich vyrobeného příčinou sněti slezinné - antraxu), a tak je o "ozbdobu" nosorožců stále zájem. Vymírající druh se pokouší zachránit alespoň v přísně střežených parcích. Nosorožec dvourohý je lichokopytník z čeledi nosorožcovitých. Jeho strava je přísně vegetariánská a během dne spořádá kolem 30 kg lístků a suchých částí rostlin. Dospělí jedinci (samci i samice) jsou dlouzí 3-3,75 m, v kohoutku měří přibližně 1,5 m a ohánějí se sedmdesáticentimetrovým ocasem. Váží od 1 do 1,8 tuny. Dožívají se až 50 let, pohlavní dospělosti dosahují v 5 letech. Po 460-500 dnech samice porodí jediné přibližně 40 kg vážící mládě. To první 2 roky svého života stráví po boku matky. Nosorožci jsou vyhlášení nejen svou agresivitou, byť celkem neoprávněně, ale také špatným zrakem. Jsou schopni rozeznat objekty do 30 m, takže se řídí spíše svých sluchem a čichem. Jsou to vesměs samotářská zvířata a seskupují se jen v době páření a obdobích sucha, kdy se musí u napajedel uskromnit. Kvůli své velikosti možná působí těžkopádně, ale dokáží vyvinout rychlost až 50 km/h. Jejich kůže je chrání před ostrými trny akácií, jejichž lístky rádi spásají, ale proti parazitům a bodavému hmyzu musí používat ještě bahenní koupele. Pomáhají jim také hejna klubáků, kteří se parazity živí. Kromě nosorožce dvourohého existuje ještě indický, jávský, sumatránský a tuponosý. Celkový počet zvířat těchto 4 druhů nepřesahuje 8000 a všem hrozí vyhynutí. Krupka tedy není posledním místem, kde na tato zajímavá zvířata mohou jen vzpomínat.
Herrmann se roku 1917 nacházel kdesi v Turecku. Jeho elitní bojové komando, nazvané oficiálními místy "Nemotorizovaná jednotka 1. českofrancouzské legie", pilně trénovala s herrmannovým třicetikolem a čekala na povel k útoku, který nikdy nepřišel. A ačkoli tato jednotka nikdy nebojovala, dosáhla několika vítězství. Mezi jedno z nich lze považovat odzbrojení obchodníků se zbraněmi, kteří mimo jiné pašovali dva nosorožce. Zajaté zbraně a nosorožce poté skupina používala při nácviku bojových akcí. Nosorožci běhali vedle uhánějícího třicetikola a znepříjemňovali palbu na cíl. Všichni si na sebe velmi zvykli a proto není divu, že po skončení války celé komando i s nosorožci odjelo do Francie. Původně měli oba drobečci zůstat ve Francii a sloužit na jedné z Pařížských univerzit za živou názornou pomůcku. Než však k tomu stačilo dojít, změnilo se vedení školy a to zapříčinilo, že nosorožci zůstali takřka na ulici (stáli v parku naproti herrmannovu bytu). Tehdy se Herrmann rozhodl, že vezme oba mazlíčky s sebou do Čech. Důvody jež ho k tomu vedly neznáme. Protože ale známe herrmannovo chování, zdá se nejpravděpodobnější, že nechtěl tyto mírně přerostlé tvory nechat skonat jen kvůli neschopnosti úřadů se o ně postarat. Zda za převozem do Čech byly i jiné plány můžeme jen tušit. Vyskytuje se zde několik variant. Nosorožci měli být splátkou za dluh jež měl Herrmann u Teplického šlechtice Aldringena. Nabízejí se i další možnosti: pokus o založení 1. nosorožčí farmy v české kotlině, dar těchto jedinečných zvířat některé ze škol v nově vznikající republice, nebo pokus o jejich prodej české vyšší vrstvě. 13.3.1919 stanuli oba nosorožci na české půdě a druhý den slavnostně vystoupili na teplickém nádraží. Ať už z důvodu nedokončeného zámeckého pavilonu, nebo jakéhokoli jiného, drobečci se stěhovali do Krupky. Na jaře pak běhali po hlemýždím vrchu. Nakonec zakončili svou pouť v Německu, kam je Herrmann poslal hraběti Zeppelinovi, jako dar který měl sloužit k prezentaci vzducholodí, do té doby, dokud si nevydělají na svou cestu domů do jižních krajů. K tomu však, bohužel, nikdy nedošlo a nosorožci v klidu dožili v neklidném Německu.