Lyžování a Herrmann
Herrmann se s lyžemi poprvé setkal v roce 1861 na dovolené v Norsku při založení nejstaršího lyžařského klubu světa -Trysyl Skytter Og Skilöberforening. Zavítal zajisté i do provincie Telemarken ve které se tradice lyžování udržela i v dobách, kdy lyžování nebylo příliš populární. Herrmann si odtud odváží své první lyže.
Poté zkouší lyžovat v okolí zámečku, při čemž trénuje především běh a skoky na lyžích. Nedlouho poté se věnuje spíše sjezdu. Než však definitivně opouští skokanský můstek, snaží se o prodloužení skoků. Domnívá se, že délka skoku závisí na váze lyží. Proto vynalézá tzv. sýrové lyže /pravděpodobně podle ementálu/ . Tyto lyže jsou zvláštní tím, že jsou uvnitř duté . Posléze si však uvědomuje, že délka skoku nezáleží ani tak na váze lyží jako spíše na stylu letu. Dále se snaží zlepšit především techniku sjezdu a brždění. Používá své sýrové lyže, které zde mají lepší uplatnění než ve skoku. Přechází ze sjezdu, kdy se jezdilo přímo, na sjezd s obloučky. Herrmann zjišťuje, že sjezd s obloučky ubírá rychlost, a tudíž je bezpečnější. Avšak v oblasti brzdného procesu zatím nepokročil. Proto musel nadále brzdit vlastním tělem.
V roce 1864 Herrmann začíná pracovat na speciální výhřevné směsi /SVS/. Z laboratoře, ve které trávil většinu svého času, vychází pouze na jídlo a lyžovat. Při lyžování vždy důkladně vymrzl, takže s o to větší vervou pracuje na vývoji SVS. O rok později na jaře je SVS téměř dokončena. Sníh začíná opadávat a Herrmann chce ještě do konce posledního sněhu vyzkoušet SVS. Rozhodl se, že se ještě před jejím vyzkoušením projede na lyžích, protože chce mít čistou hlavu. Bere lyže a odjíždí. Protože se venku výrazně oteplilo, po návratu ani neuklidí lyže a spěchá spustit SVS. Dojde k výbuchu. Následkem toho vzniká požár a celý zámeček lehne popelem. Tak došlo ke zničení jedněch z největších děl 19.století. Z některých jeho raných uměleckých děl se dochovaly alespoň nadpisy.
Dodnes nevíme, jak na vynález trhaviny reagovali jeho rodiče. Herrmann se mohl uklidňovat, že se zachránil alespoň jeden ze svých oblíbených předmětů - lyže. Herrmann na lyže nezanevřel a dál se věnoval svým pokusům. A tak když odjel do Čech, vzal si s sebou i své sýrové lyže. Než ale odjel, přišly záplavy a zatopily vyhořený zámeček. A právě zde Herrmann přišel na další využití lyží. Viděl v zaplaveném zámečku topící se hlemýždě a vrhl se za nimi, přidržujíce se lyží plovoucích na hladině. Tak zachránil pět hlemýžďů.
Roku 1887 byl založen v českých zemích 1. lyžařský kroužek z iniciativy Josefa Rösslera - Ořovského. Hlavní místa, kde se v Čechách lyžovalo byla : krkonošská Jilemnice a šumavský Špičák. Herrmann navštěvoval Krkonoše, ale hlavně Krušné Hory. Jak by ne, vždyť pod nimi bydlel. Zde také trénoval v okolí Komáří vížky. Herrmann se opět začíná věnovat skoku. Piluje techniku. Dosud, když skákal, činil tak s pokrčenýma nohama a holí v ruce. Nyní přechází na skok bez hole, snaží se natáhnout nohy a být v mírném předklonu. Výsledný styl má účinek takový, jaký si Herrmann představoval. Létá se dále. Tím splnil svůj závazek na zlepšení skokanského stylu.
Na jeho skoky se díval i hospodský Jeroným, který mu pomáhal. A ten si chtěl vyzkoušet sjezd. Herrmann mu lyže půjčil a Jeroným sjel z kopce. Když se vyšplhal zpět na kopec, pronesl : ‚Proč jen se nedá jet i nahoru?‘ Herrmann se nad tím zamyslel a vymyslel smyk /vlek/. Nedlouho poté ho Jeroným s jeho pomocí také sestrojil. Zařízení fungovalo na principu navíjení lana. K navíjení posloužil motor automobilu. Mělo to ovšem jednu nevýhodu. Lano, které táhl lyžař za sebou, překáželo v jízdě. Proto se Herrmann rozhodl smyk vylepšit . Auto nadále u smyku sloužilo k tahu , ale podobalo se to spíše dnešnímu vleku. Jednalo se o klasickou smyčku, která měla dva pevné body na nichž se otáčelo lano. Smyk byl bohužel velmi poruchový (zejména za extrémně nízkých teplot). Také byl finančně velmi nákladný. Proto Herrmann u vleku nezůstal dlouho. A je to velká škoda, protože vleky jako takové se u nás začaly používat až v polovině třicátých let dvacátého století.