V 60. letech 19. století navštívil Herrmann v rámci zdravotního pobytu Karlovy Vary, kde se ve volném čase zabýval studiem místních pramenů ( nevynechal ani dnes tolik populární třináctý pramen ). Uvědomil si, že pro naprostou většinu obyvatelstva je pobyt v lázních finančně nedostupný. A když nemohou lidé do lázní, musí lázně k lidem. Jeho cílem bylo zpřístupnit minerální vody široké veřejnosti.
Jako obvykle narazil na tupost a odmítavost úředníků. Herrmann měl u nich už nějaký ten vroubek, a tak byl odbyt argumenty, že se pokouší o rozvrat ekonomiky monarchie, nebo že chce otrávit národ, což samozřejmě bylo technicky neproveditelné. Připočteme-li k tomu fakt, že národ byl již tehdy otráven právě jednáním úřadů, dostaneme poměrně přesnou představu o situaci a problémech, s nimiž se Herrmann musel potýkat. Pro začátek si zařídil úřady neschválenou malovýrobnu. Jelikož většina lázeňských hostů nosila na hlavě pleš, rozhodl se, že pomůže i jim. Do své první univerzální minerálky přidal i prostředek pro růst vlasů a pro lepší chuť přidal příměs 13. pramene.
Jeho činnost bohužel nezůstala utajena dlouho, a tak byl nucen výrobu přerušit. Herrmann tak na dlouhou dobu ukončil činnost v této oblasti. Přestože byl konkurencí sužován, nikdy na své protivníky nezanevřel. Dokazuje to jeho osobní účast na pohřbu barona Mattoniho. Zde pronesl onu památnou větu: " Mattoni - už není !"
K výrobě minerálek se vrátil až po svém návratu z Atlantidy roku 1902. Herrmannova univerzální voda Bradka ( koncentrace růstového prostředku byla zvýšena o 5% ) byla však postupně vytlačována konkurenční Poděbradkou, jejíž výrobci se sice nemohli chlubit výraznými účinky, ale získávali odběratele masovou výrobou a vlezlou kampaní. Poslední ránu zasadil Herrmannovi zákazník, který si stěžoval, že po požití jeho výrobku se u něj projevilo chlupatění trávicího traktu. Po tomto incidentu byla Bradka definitivně stažena z prodeje.