Šnekologie jako každá vědní disciplina operuje s pojmy, které je nutno alespoň rámcově definovat a usnadnit tak další práci. Prvním z nich je sice nepříliš odborný, ale o to laické veřejnosti bližší „šnek“. Takto lze označit, i když zpravidla jen za účelem popularizace těchto zvířat, pouze plže obdařené ulitou. Třídu plžů (Gastropoda) lze podřadit pod kmen měkkýšů (Mollusca), ke kterým patří také mlži a hlavonožci. Těmito skupinami se ovšem v rámci šnekologie zabývat nebudeme. Plže dále dělíme na předožábré, zadožábré a plicnaté, případně na suchozemské a vodní (sladkovodní nebo mořské). V případě suchozemských můžeme rozlišit i ulitnaté a bezulitnaté. K těmto bezdomovcům patří dnešní úhlavní nepřátelé zahrádkářů slimáci a plzáci.
Budeme-li se držet suchozemských ulitnatců žijících v České republice, nejznámější čeledí jsou beze sporu hlemýžďovití (Helicidae), do které spadají nejen takové klasické druhy jako hlemýždi zahradní, ale i páskovky (v očích laické veřejnosti „ti pěkní barevní šnečci“). Ulita, kterou se nejvíce odlišují, je jakýmsi ochranným pouzdrem vytvořeným z vápence a jiných minerálních látek. Chrání jejich útrobní vak, ve kterém mají téměř všechny důležité orgány. Stahují se do ní při napadení nebo při nepříznivých vnějších podmínkách (zabraňuje mimo jiné vysychání). Nejsou schopni přestěhovat se do jiného obydlí, takže ulita s nimi roste, a proto je nutný přísun dostatečného množství minerálních látek. Ústí ulity mohou v případě potřeby překrýt krycí blanou vytvořenou z svého výměšku. Útrobní vak (resp. ulita) je spirálně stočen, u naprosté většiny jedinců pravotočivě.
Plži se pohybují po svalnaté noze, která také bývá cílem nejen zvířecích predátorů, ale i některých gurmánů. Pohyb probíhá souhrou okružních a příčných svalů nohy a je usnadňován vrstvičkou slizu, který vylučují. Při cestě za potravou tedy za sebou zanechávají typické cestičky, což se jim nezřídka stává osudným. Většina druhů se živí výhradně rostlinnou stravou (masožraví se u nás nevyskytují). V ústní dutině mají radulu, struhadlovitý jazýček, kterým potravu krouhají. Jsou schopni strávit i celulózu, takže občas nepohrdnou ani papírem (nejlépe navlhčeným).
Vyznačují se také dvěma páry zatažitelných tykadel, z nichž delší pár nese oči, kratší slouží jako makadla, kterými prozkoumávají terén před sebou. Přestože plicnatí plži jsou hermafrodité, tj. mají samčí i samičí pohlavní orgány, k samooplození nedochází, protože v určité době je aktivní pouze jeden druh orgánů. Je tedy nezbytné najít partnera, který zrovna plní funkci druhého pohlaví. Plžům tento stav sice může zkomplikovat život, ale zabraňuje degeneraci druhu, kterou by samooplozování způsobilo. Vajíčka, ze kterých se vyvine nový jedinec, kladou do vlhké hlíny. Hlemýždi tak činí přibližně 2 týdny po páření, nová generace se líhne po dalších 2-4 týdnech. Jedna taková snůška obvykle čítá 20-50 vajíček.
Většina druhů plžů dospívá (tj. pohlavně dozrává) po roce, některé za 2-4 roky, u hlemýžďů to bývá po 1-2 letech. Toho se však dočká pouze přibližně 5% nakladených jedinců. V dobrém prostředí se teoreticky mohou dožít 8-10 let (někteří kolegové uvádějí i více), ve volné přírodě však to bývá výjimkou a pravděpodobnost, že se hlemýžď dožije 5. narozenin je téměř rovna nule. Je to způsobeno nejen vrtochy počasí, ale i nájezdy sběračů hnaných touhou po zisku. U některých menších druhů je však tato hranice také jakýmsi biologickým maximem. Udává se, že na světě existuje přibližně 50000 druhů plžů, z toho hlemýžďovitých 1300. V České republice se jich však vyskytuje pouze 28. V textu budu pro zjednodušení zpravidla používat termín hlemýžď, ovšem nebude-li řečeno jinak, lze v daném případě u ostatních plžů postupovat obdobně.