Zdá se, že tato otázka je věčná. Odpověď na ni hledal již Neruda, a to přestože se nezbavoval hlemýžďů, a nyní se k tomuto problému dostáváme i my. Existují celkem 4 možnosti, co dělat s již nechtěným domácím mazlíčkem.
Vypuštění do volné přírody má několik úskalí. Hlavním problémem je, že hlemýžď během svého více nebo méně dlouhého pobytu ztratil svou plachost a také jeho životní návyky se budou od volně žijících jedinců pravděpodobně lišit. Je nanejvýše vhodné, aby před návratem do divočiny absolvoval určitou školu přežití. Pokud se nepodaří jeho aklimatizace, je velmi reálné, že nepřežije ani týden, natož první zimu. Abychom mu dali alespoň teoretickou šanci na přežití, přestaneme krmit (potravu si musí obstarávat na vycházkách, které musí být co nejčastější). Životní podmínky i denní režim co nejvíce přizpůsobíme venkovnímu prostředí. Abychom dosáhli působení pravidelného kolísání teplot, případně změn počasí, je ideální přestěhovat hlemýždě na balkón nebo zahradu. Zatím však nelze zapomínat na dostatečné zabezpečení chovného prostoru před predátory.
Po 2-3 týdnech lze učinit první pokus o vysazení. Vybereme vhodné místo, kde by se mohl relativně volně pohybovat (pro začátek stačí 2*2 metry), které vybavíme pro jeho přežití rostoucí travou (není nutné zvláště vysazovat), spadaným listím atd. Prostor zajistíme nejen proti dravcům, ale hlavně proti hlemýžďovu útěku. Musí tam mít dostatek stínu, materiálu na zahrabání a soukromí. Přibližně týden ho necháme svému osudu. Pokud provádíme kontroly, tak jen z povzdálí. Během celé terapie se snažíme omezit svůj kontakt s navraceným jedincem, naopak velmi vhodné je sehnat mu na tuto dobu společnost 2-3 jedinců téhož druhu. Pro ně to sice nebude příliš příjemný zážitek, ale rychle se z něj vzpamatují a pro jejich zdomácnělého kolegu to bude velmi přínosné.
Samotné vypuštění by mělo proběhnout rychle, šetrně a za vlhkého teplého počasí (nejlépe někdy večer). Ideální je nechat jej spolu s novými známými na místě, odkud jsme je vzali. To umožní další rozvoj již vzniklých sociálních vazeb a usnadní začlenění nováčka do případného kolektivu. Občas můžeme na toto místo zajít, ovšem je velmi nepravděpodobné, že by se zde ještě někdo z nich zdržoval. Navracení hlemýžďů do přírody je tedy velmi složitý a náročný proces a úspěšných pokusů tohoto druhu zřejmě nebude mnoho. Otazník zatím visí i nad snahou Obnovené Herrmannovy akademie o obnovení populace na Hlemýždím vrchu v Krupce, takže nezoufejte, pokud vše nepůjde podle plánu. Uvedené hodnoty jsou skutečně jen orientační a je velmi pravděpodobné, že právě váš hlemýžď bude mít na věc jiný názor.
Darování je relativně bezproblémové řešení. K novému chovateli je přesunut nejen hlemýžď, ale zpravidla i jeho obytný prostor (výrazně to omezuje možnost šoku z nového prostředí), případně také veškeré vybavení potřebné pro chov. Nejlépe uděláte, když kontaktujete někoho, kdo už hlemýždě chová nebo s tím má alespoň nějaké zkušenosti. Nemusíte mu pak sáhodlouze vysvětlovat, co má s novým přírůstkem do rodiny dělat, čím ho krmit atd. Pokud má dojít k začlenění do stávajícího chovu, je potřeba zachovávat alespoň minimální opatrnost. Dalo by se to nazvat karanténou. Pravděpodobnost přenosu chorob nebo vzájemného napadení sice není velká, ale pokud nechcete nic riskovat, je vhodné zařídit určitý ochranný režim (2 týdny bohatě stačí). Pokud posléze dojde i k pokojnému sžití s dosavadními hlemýždi, je vše v naprostém pořádku a není třeba se obávat nějakých následků způsobených přesunem do nového prostředí. Z počátku lze také doporučit častější kontakt hlemýždě s novým majitelem.
Prodej do sběru má všechny znaky klasického týrání zvířat, proto se mu vyhněte. Nejde jen o to, že hlemýžď je tím odsouzen k smrti, ale té bohužel předchází naprosto nehumánní podmínky ve sběrnách a během transportu. Hlemýždi zpravidla skladují ve vrstvách až po 7 kusech, nejsou čištěni od výkalů a dostávají se do šoku. Dlouhodobé traumatizování navíc znehodnocuje jejich maso, takže je i v zájmu konzumentů, aby se podmínky zlepšily (ovšem to nikoho nezajímá).
Základním problémem, na který jsem povinen upozornit, je, že na hlemýždě se nevztahuje zákon na ochranu zvířat. Vypadá to, že dokud jejich populace nebude na vymření, zůstane vše při starém. Situace je o to horší, že takto postihováni jsou hlemýždi v produktivním věku. V některých okresech sice omezují nebo zakazují jejich sběr, ale to jen kvůli hrozbě jejich vyhynutí. Postihy za porušení tohoto zákazu nejsou příliš výrazné, navíc lze pochybovat o tom, že je někdo přímo kontroluje. Pro sběrače pak ve většině případů není problém svůj úlovek zpeněžit v sousedním okresu.
Předpokládám, že za tímto alarmujícím stavem stojí mimo jiné zahrádkářská lobby, neboť kdo jiný má na likvidaci hlemýžďů zájem? Zahrádkáři si ale příliš neuvědomují, že úrodu v současné době spotřebovávají především bezulitnatí plži, kterých se pro jejich nechutnost sběr netýká. Prodej hlemýždě je tedy zřejmě proti jakékoliv morálce a cena, kterou za něj obdržíte, rozhodně nestojí za utrpení, kterým bude muset projít.
Konzumaci bohužel také nelze vyloučit. Nevím, kdo z vás bude mít to srdce zabít a sníst hlemýždě, kterého možná několik let choval. Osobně si myslím, že to slučitelné není, ale tato příručka je určena nejen chovatelům, takže jsem povinen do ní kapitolu o hlemýždích pokrmech zařadit. Určitým kompromisem jsou velkokapacitní hlemýždí farmy, ovšem těch je u nás poskrovnu (respektive zatím o žádné nevím). Každopádně by byly vhodnější náhradou za systém sběren. Ale zpět k jídlu. Pokrmy připravené z hlemýžďů náleží k pokrmům lahůdkovým. Hlemýždí maso má podobnou výživnou hodnotu jako jiné libové, je však hůře stravitelné. Čistá užitková část, připravená ke kuchyňskému použití, tvoří přibližně 40%. Na jednu porci je potřeba 4-6 hlemýžďů. Maso lze vařit, péci, upravit s nádivkou, ale i dát do polévek nebo omáček. Vhodné je i do salátů. Hlemýždi jsou ke konzumaci nejvhodnější na jaře, kdy tělo neobsahuje tolik vápenitých solí. V řadě zemí jsou vyhledávanou lahůdkou a místní produkce nestíhá uspokojovat potřeby trhu. Řešením je dovoz, nejjednodušším způsobem pak vytváření hlemýždích konzerv.
Čištění a příprava jsou poměrně časově náročné, takže i náruživý gurmán si pravděpodobně odpustí tuto proceduru častěji než jednou týdně. Hlemýždě nejdříve důkladně omyjeme a následně i opláchneme. Usmrcení provedeme vložením do osolené vařící vody na přibližně 10 minut. Rychlejší je ovšem uvaření v oleji (má vyšší teplotu), případně stětí. Ještě za horka vyjmeme hlemýždě z ulity (použijeme silnou jehlu nebo zahnutý nůž). Měkké vnitřnosti, umístěné na horní části tělíčka, jakož i špičku hlavy a ocásek, odkrojíme a současně vytáhneme střívko. Ke konzumaci je vhodná pouze svalnatá noha. Tu promneme v dostatečném množství soli, abychom z ní dokonale odstranili sliz. Následuje důkladné „vyprání“ v několikeré vodě. Ulity musíme před plněním dobře propláchnout pod tekoucí vodou a pak 2 hodiny vyvářet v silně osolené vodě (tu 1-2 během vaření vyměníme). Poté ulity znovu opláchneme, necháme důkladně okapat a posléze vložíme na mřížku a v mírně teplé troubě vysušíme. Pro úplnost dodáváme i 2 recepty. Další najdete v každé dobré kuchařce (nejen francouzské).
Přísady: 24 uvařených hlemýždích tělíček, 5 žloutků nebo 1 vejce a 3 žloutky, 15-20 dkg másla, 8 sardelí, 4-5 oloupaných tvrdších žemlí, 1 litru mléka, sůl, trochu cayenského nebo mletého bílého pepře, zelené petržele, strouhané housky 1 citron a máslo na pokapání. Příprava trvá 3-4 hodiny.
Postup: Ve vývaru uvařená a vychladlá hlemýždí tělíčka nadrobno rozsekáme. Žemle nakrájíme na menší kousky, dáme do hrnečku, zalijeme mlékem a necháme asi půl hodiny odstát. Potom je lehce vymačkáme a prolisujeme sítem. V misce utřeme máslo do pěny a k němu přidáme připravené žemle, žloutky a prolisované sardele. Vše okořeníme a dobře promícháme. Nakonec přidáme rozsekané hlemýždě a petržel. Nádivku můžeme zředit mlékem nebo zahustit trochou strouhané housky. Hotovou nádivku necháme v chladničce ztuhnout a pak ji z ní vyválíme silnou nudli. Vál však nejdříve posypeme strouhanou houskou. Nudli rozdělíme na kousky podle počtu ulit, zasadíme je do otvorů a ulity pak postavíme náplní vzhůru do ohnivzdorné misky vymazané máslem. Naplněné ulity přitiskneme k sobě, aby dobře stály a nádivka se nedotýkala misky. Jejich povrch pokapeme máslem. V horké troubě je prudce pečeme do růžova (přibližně 10-15 minut). Upečené hlemýždě upravíme ne mísu a ozdobíme zelenou petrželí na dílky nakrájeným citronem.
Obměna: Žemle můžeme namočit místo do mléka do bílého vína a nádivku okořenit polovinou stroužku česneku (celý stroužek by asi byl lepší).
Příloha: bílý chléb nebo topinky a jemný zeleninový salát nebo kompot.
Přísady: 24 očištěných hlemýždích tělíček, 2 litry hovězího nebo telecího vývaru, trocha tymiánu a šalvěje, asi 3 dcl oleje, citrónová šťáva, petržel.
Postup: Očištěná tělíčka dáme do hrnce, zalijeme hovězím nebo telecím vývarem a uvaříme do měkka. Trvá to 2 1 -3 hodiny. Než hlemýždi změknou, okořeníme vývar tymiánem a šalvějí. Uvařené hlemýždě urovnáme na mísu, ještě za tepla pokapeme olejem a citrónovou šťávou a ozdobíme zelenou petrželí. Příprava trvá 3-4 hodiny.
Obměna: Uvařené hlemýždě můžeme nechat ve vývaru vychladnout. Do vyvařených a vysušených ulit nalijeme trochu vývaru, pak do nich zastrčíme tělíčka hlemýžďů, petrželovým máslem je uzavřeme a povrch posypeme strouhanou houskou. Potom nasypeme do kastrolu sůl, do ní posadíme otvorem vzhůru plněné ulity, vložíme do horké trouby a asi 10 minut je zahříváme. Místo soli je možné použít speciální hlemýždí mísy, které také zabraňují vytékání obsahu v důsledku převržení. Podáváme jako teplý předkrm, mezichod nebo jako lahůdku.
Příloha: bílý chléb, křen nebo jablečný křen, jemný zeleninový salát apod.