Chceme-li se zabývat otázkou prostředí vhodného pro chov, musíme si nejdříve ujasnit některé základní potřeby ulitnatců. Jejich tělo sice schrání vrstvička slizu, ovšem to neznamená, že se budou rádi opalovat. Jejich základním problémem je zajistit si dostatek tekutin, respektive neuschnout. Proti tomu se brání nejen zalézáním do ulity, ale také životem v ústraní a stínu. Snaží se tak mimo jiné ukrýt také před predátory.
Z těchto okolností vyplývá, že hlemýždí výběh nenecháme napospas dravému ptactvu (např. vrabcům) a neumístíme jej na balkón na jižní straně domu (to už by byla humánnější i mikrovlnná trouba). Hlemýždi sice nemají rádi extrémní teploty, ale když je to nezbytné, jsou celkem variabilní (cca od 10 do 30 0 C). Přesto je ideální chovat je při pokojových teplotách. Zavlažování provádíme maximálně dvakrát denně.
Výběh by měl být dostatečně prostorný, aby tito svobodomilní tvorové netrpěli ve stísněných podmínkách. Větší druhy potřebují alespoň 2 litry prostoru, ideálních je zhruba 5 litrů. Především hlemýždi jsou tvorové společenští, takže je lépe je chovat ve skupinách po 2-5 kusech. Velmi dobrá jsou pro tyto účely insektária (klícky na chov hmyzu), neboť jsou dostatečně provzdušněná a nepůsobí tak tísnivě. Jedna stěna by měla být ze skla, ostatní pak z jemného pletiva. Do dna vyvrtáme několik děr pro odtékající vodu a přímo na dno dáme vrstvu hrubého štěrku kvůli snazšímu odvodnění. Další vrstvu by mělo tvořit cca 10 cm sypké země s kousky vápenité horniny. Sem se budou hlemýždi zahrabávat a klást vajíčka. Na hlínu pak dáme mech, drn, trouchnivějící dřevo, spadané listí a pár kamenů, podle velikosti výběhu. Zvláště mech je důležitou součástí, protože zadržuje vlhkost. U větších chovů lze uvažovat o nasazení žížal kvůli prokypření půdy. Je ovšem otázkou, jestli by jejich přítomnost nenarušila vývoj vajíček.
Chov suchozemských plžů je obecně vzato náročnější než je tomu u sladkovodních druhů. Problémem je především stabilizace vhodných životních podmínek a hygiena. Plži navzdory své inteligenci, hlemýždě přitom nevyjímaje, bohužel postrádají základní hygienické návyky. „Šnek“ jednoduše není pes nebo kočka, takže nebude chodit někam na píseček, nehledě na to, že tento typ povrchu je pro ně naprosto nevhodný. Včas proto odstraňujeme všechny zbytky potravy a pravidelně čistíme výběh od výkalů a slizu. Každý týden měníme mech a minimálně jednou měsíčně vysypeme celý obsah insektária a naplníme jej novou zeminou. V případě, že počítáme s nakladenými vajíčky, tak buď zeminu vyměníme až po vylíhnutí nebo ji opatrně vybereme a uložíme na nějaké teplé ale stinné místo, kde se bude moci nová generace v klidu „narodit“.
Nenechte se mást názvem a vězte, že nejvíce se svým chovancům zavděčíte stravou syrovou. V přírodě se plži živí tlejícími rostlinami, houbami, řasami a lišejníky. Urbanizované druhy si jídelníček vytváří také ze zelených rostlin (i plodů a podzemních orgánů). Při umělém chovu chovatel může využít nabídky prodejní sítě a zajistit tak hlemýždi kvalitní a rozmanitou stravu, aniž by riskoval nepřátelství souseda zahrádkáře. Určitou obezřetnost je však třeba zachovávat při dokrmování geneticky modifikovanými potravinami. Účinky na organizmus plžů sice zatím nebyly prokázány, ale to je dáno mimo jiné tím, že se touto problematikou dosud nikdo nezabýval.
Potravu každopádně podáváme v malých dávkách, abychom předešli zbytečnému znečišťování výběhu. Z výchovných a výcvikových důvodů doporučuji dávat veškeré pochutiny na jedno místo, případně kolem postavit nějaké menší překážky, aby s hlemýždi na cestě za potravou alespoň trochu protáhli. Dalším možným řešením je zasazení několika rostlin jako živých zásobáren potravy (např. břečťan, sedmikrásky ap.). Důležité je zjistit, které budou vašim chovancům chutnat a které se také do výběhu bez problémů vejdou.
Ranní ptáče dál doskáče, alespoň se to říká. Pro hlemýždě to však příliš neplatí, a to nejen pro vrozené dispozice příliš neodpovídající nárokům na realizaci skákavého pohybu. Volně žijící jedinci bývají aktivní, jen když k tomu mají příhodné podmínky, tj. přiměřenou teplotu a vlhkost. Z tohoto důvodů se vydávají za potravou především po dešti a v noci, což příliš neodpovídá představě někoho, kdo brzy vstává v domnění, že toho stihne o něco více než druzí.
Hlemýždi tedy mají zcela jiný denní režim než většina lidí a chovatelé by jej měli respektovat. Nemá smysl hlemýždě budit kolem oběda, protože to vám v lepším případě vynadá, v horším vás začne ignorovat. Samozřejmě pro ně není problém se aktivovat, když začnou cítit ve vzduchu vlhkost, ale budit je každou hodinu sprchou jen proto, aby se hýbali, to by udělal jen vyložený diletant. Narušováním jejich přirozených zvyklostí toho moc nezískáme, právě naopak. Příliš domestikovaný ulitnatec začne být apatický a ztrácí také přirozenou inteligenci. V takovém případě je nevhodný nejen pro výcvik a závody, ale pro chov obecně.
Nemá-li náš hlemýždí přítel zakrnět, je potřeba věnovat dostatečnou péči také jeho osobnostnímu rozvoji. V prvé řadě se musí socializovat a zvyknout si na nové prostředí, nové tváře. Tento proces pravděpodobně potrvá několik týdnů, ale nesnažte se jej uspěchat.
Pokud už k vám náležitě přilnul a bez problémů se orientuje ve svém okolí, můžete začít s prací na individuálním tréninkovém plánu. Postupem času zjistíte, že lidé nejsou schopni s hlemýždi příliš komunikovat a také vrozené dispozice ulitanatců vylučují celou řadu aktivit, ke kterým bychom je mohli využít. Ve vydání této publikace z roku 1997 jsem věnoval některým obecně uznávaným disciplínám (nutno podotknout, že z pravidla psím) alespoň část textu. V současné době to již nepokládám za účalné, takže případné zájemce o hlemýždí drezůru v oboru štěkání, aportace nebo hlemýždí security odkazuji na samostudium z jiných pramenů, respektive spíše na jejich vlastní výzkum.
Výcvikem se rozumí rozvoj všech osobních vlastností, v případě hlemýžďů především fyzické kondice. Ani to však není jednoduché a jen málo chovatelů dosáhne uspokojivých výsledků. Základem je osobní přístup a systém kladení překážek odpovídajících vyspělosti chovance. Použít lze např. kameny různých velikostí, které musí překonávat na cestě za potravou. O důležitosti vhodného prostředí, vyvážené stravy a denního režimu jsem se již zmínil, zbývá jen organizovaný pohyb ve volné přírodě, tzv. venčení.
Jak venčíme hlemýždě? Není to nic složitého. Stačí jen vybrat pěkné místo, odpovídající jeho potřebám a náladě, a hlídat, aby jej někdo nezašlápl nebo něco nesežralo. Pokud zrovna netrénujete, nevyžaduje taková vycházka zvláštní pozornost. Další problém by mohl nastat, kdyby jste si domů odnesli místo svého chovance nějakého podvyživeného chudinku. Abyste tomuto politování hodnému omylu předešli, je vhodné zkontrolovat, zda se na místě nenachází jiní hlemýždi. To je důležité také pro zamezení případných pokusů o rozmnožování mimo kontrolovaný chov. Frekvenci vycházek do přírody je nutné přizpůsobit také velikosti domácího výběhu (jedince s menší ubytovnou je potřeba venčit častěji). Minimálně jednou týdně by si však měl vyrazit každý, pokud se venkovní teplota vyšplhá alespoň na 10 °C.
Je nasnadě, že hlemýždi jsou přes své nesporné kvality od přírody značně omezeni. Kromě funkce nepříliš klasického domácího mazlíčka a chovu za účelem pozdější konzumace je zde již jen jeden možný důvod, proč se jimi zabývat – závody. Těmi se systematicky a dlouhodobě na našem území zabývá pouze Obnovená Herrmannova akademie, takže použiji její způsoby dělení tratí. Zvláštní pozornost pak zaslouží tratě klasické, tj. běh na 400mm, 100mm a 400mm překážek.
Co nemohu nezdůraznit je, že na závodech pořádaných OHA mohou zatím startovat výhradně hlemýždi zahradní, což pokládám za správné nejen s ohledem na více než stoletou tradici, ale i z důvodů ryze praktických (je nutné mít možnost srovnávání výsledků, což by nebylo při multidruhovém obsazení závodu dost dobře možné). Za tento názor jsem ovšem často pranýřován nejen některými členy OHA, ale i částí laické veřejnosti. Na druhou stranu mám i své zastánce, např. Ligu na ochranu plžů, která tuto situaci za diskriminační nepovažuje. Jediné, na čem se shodnou obě strany je, že zcela nevhodní jsou bezulitnatí plži (minimálně kvůli nemožnosti oštítkování).
Pro chovatele a potenciální pořadatele hlemýždí derby je nezbytné zdůraznit také několik „předstartovních“ informací. Před závody je potřeba hlemýždě častěji venčit, dát jim prostor k rozběhu a zintenzivnit tréninky (viz. dále). Nutno ovšem podotknout, že ve výjimečných případech skvělých výsledků dosáhli i jedinci téměř nevenčení, u nichž pravděpodobně zapracoval právě určitý pohybový deficit. Přesně naopak je potřeba postupovat v podávání krmiva. Půst může motivovat hlemýždě k větším výkonům za předpokladu, že na dráze je připraveno občerstvení a že netrvá déle než den (max. 2).
Pokud připravujete závodní dráhu, dbejte na to, aby na ní nebyly zatáčky, ať je jakkoli dlouhá. Zbytečně by vám to zkomlikovalo život a rychlejší závodníci by nemuseli změnu směru zvládnout. Pokud jde o korekce směru běhu závodníků, odkazuji na pravidla vydaná OHA.
Tratě lze obecně rozdělit na krátké, střední a dlouhé. Krátké tvoří tzv. sprinty od 60mm do 200mm. OHA používá od roku 2001 dráhu dlouhou 100mm. Do redakční uzávěrky zde držela platný rekord Osvala Jemná s časem 1min 10s ze závodů v Teplicích 2005 Jako střední pak označujeme tratě do 1500mm délky, přičemž v rámci OHA se běhá od roku 2000 na 400mm a od roku 2001 také na 400mm překážek. Tato trať je velmi specifická a zdaleka ne všem vyhovuje, což je patrné i z výsledných časů a počtu závodníků, kteří nedoběhnou v časovém limitu 20 minut. V nelepším čase doběhl na 400mm Píďa v Brně 2004 (4min 23s) a na 400mm překážek Stoupa taktéž v Brně ale 2005 (7min 33s). Pokud je na to dostatek času a závodníci jsou při chuti, je možné uspořádat i běhy na dlouhé tratě (cca od 3000mm). V takovém případě by ovšem na trati nemělo chybět občerstvení, závod by mělo být možné přerušit na žádost chovatelů a rozhodně nesmí chybět zvěrolékař nebo alespoň někdo se zdravotnickým kurzem. Zabezpečení profesionálního ošetření, případně přenosné lékárničky, je jednou z nejdůležitějších povinností pořadatelů. V historii OHA se tyto tratě běžely pouze jednou, když Teplice hostlily v roce 2001 XVI. hlempiádu. Během dvou soutěžních odpolední někteří vytrvalci zvládli běh na 3000mm i maraton. U obou tratí je držitelem rekordu Kulík časy 1h 13min na 3000mm a 1h 16min na maraton (4,2 m) .
Kromě klasických běhů se na hlempiádě objevily i jinak opomíjené discipliny jako gymnastický trojboj, vzpírání nebo zápas. Není tedy nic zvláštního, že právě ony přilákaly velké množství diváků.
Hlemýždí závody jsou sportem jako každý jiný, takže ani jim se nevyhla jistá komercializace. V počátcích byly organizovány i sázky na vítěze. Ke cti pořadatelů nutno podotknout že nikoli za účelem zisku, ale jako motivační prvek pro diváky. Po dvou letech se ovšem ukázalo, že sázky svůj účel neplní a zbytečně navíc narušují průběh závodů, takže se od nich upustilo. V současnosti jsou financovány především ze sponzorských darů (respektive příjmů z reklamy). Pozitivní je, že tento fakt nijak neohrozil pořadatelský standart a nezávislost závodů.