Lidé mají různé záliby a nelze tedy předpokládat, že jediným důvodem pro jejich zájem o hlemýždě, respektive jakékoliv plže, je potřeba založit dostihovou stáj nebo alespoň hlemýždí farmu. Nutně se tedy dostáváme do oblasti ryze teoretického zájmu o tato zvířata, u něhož jediným reálným výstupem je sbírka ulit, případně tělíček naložených v lihu. Rozhodně vůči těmto lidem netrpím předsudky a uznávám, že náležitě zdokumentovaný výskyt jednotlivých druhů má své opodstatnění, ale nepochybně to lze provádět mnohem ohleduplněji, než je obvyklé a jak v této kapitole uvedu. Zvláště moderní technika umožňuje plže nafotit v dostatečné kvalitě a bez zbytečných ztrát na životech.
Než přistoupíme k vlastnímu sběru, je přinejmenším vhodné najít si lokalitu s pravděpodobným výskytem většiny druhů dané oblasti. To znamená vytipovat místa, která plžům skýtají nejvhodnější podmínky k životu (musíme tedy poměrně přesně znát jejich potřeby). Obecně jsou nejslibnější vápencová a křídová území, nejlépe tam, kde tyto horniny vystupují na povrch. V našich zeměpisných šířkách se ale takových míst není mnoho a amatérský sběratel zpravidla není geolog a hledal by je jen těžko. Nehledě k tomu, že obstojný počet druhů byl druhotně zavlečen i na místa, kde bychom je příliš neočekávali. Mnohem rozumnější a snazší je zaměřit se na lokality s hodným porostem a klimatickými podmínkami. Přesto schopnost nalézt vhodné místo získáme obvykle až po řadě neúspěšných pokusů.
Dalšími faktory, které do značné míry ovlivní výsledek našeho snažení, je počasí a denní doba. Fakt, že sběr plžů má smysl na jaře a v podzimních měsících (léto už je méně vhodné), snad ani nemusím dále rozvádět. Velmi dobrých výsledků lze dosáhnout za deště nebo po bouřkách. Většina druhů není ve dne aktivní a je nutné je hledat pod dřevem, pod kameny, v hrabance nebo na zemi pod rostlinami. Nevýhodou nočního „lovu“ je špatná viditelnost, takže aktivita plžů nám zpravidla stejně zůstane utajena. Proto tento způsob získávání vzorků nemohu doporučit.
Během sběru se neobejdeme bez malých krabiček nebo lahviček na vzorky. Nepostradatelnou součástí vybavení je zápisník, do kterého zapisujeme podrobné informace o každém stanovišti a druzích zde nasbíraných. Větší druhy můžeme transportovat v plátěných pytlících. Proti jejich pomačkání k nim přikládáme i vlhké rostliny, mech nebo zvlhčený papír. Každopádně musíme počítat s tím, že přepravní box znečistí, a skladovat je v přiměřeném počtu. Není důvod, proč by měli před svou poměrně dosti zbytečnou smrtí ještě trpět. V obalech z umělých hmot nenecháváme plže příliš dlouho, lepší je suchá lepenková krabice. Nahé plže ovšem musíme přechovávat ve vzdušných nádobách alespoň s vlhkým papírem. Případné masožravé druhy, u nás příliš nezastoupené, pochopitelně držíme odděleně od ostatních.
Všechny sběry je nutné označit čísly shodnými s těmi v zápisníku, nebo všemi detailními údaji o místě původu. Pokud se rozhodneme pro druhou možnost, musíme údaje připevnit na vnější stranu obalu. Někteří autoři sice uvádějí, že stačí papírek s textem zabezpečit igelitovým sáčkem, ale ten (zvláště mikrotenový) neznamená pro rozladěné plže žádnou větší překážku. Na druhé straně pouhé číslování vzorků s sebou nese riziko naprostého znehodnocení sbírky při ztrátě zápisníku s dokumentací.
Převážná většina plžů je identifikovatelná podle ulit, takže není potřeba skladovat celé jedince (takové sbírky jsou také nejrozšířenější). Nahé plže ovšem musíme uchovávat v denaturovaném alkoholu (přibližně 70%). Při konzervaci se však těla značně smršťují a ztrácí barvu, takže je vhodné si přesně poznamenat vzhled živých exemplářů, případně pořizovat diapozitivy či jinou obrazovou dokumentaci. Prázdné schránky můžeme mít v jakémkoliv obalu – malé lepenkové nebo plastikové krabičce, tubičce od léků apod. Sbírku, pokud s ní nepracujeme, uložíme na tmavé místo, aby exponáty vlivem slunečního záření nebledly. Je nezbytné vyvarovat se změti nejrůznějších obalů, která působí nejen nepřehledně, ale i neesteticky. Ideální jsou skleněné trubičky standardní délky (5-7cm) a pro velmi malé druhy, se kterými však z počátku nepřijdete příliš do styku, lze použít želatinové kapsle z obalů některých léků.
Nasbírané plže nejdříve zbavíme měkkého těla. Živočichy usmrtíme ponořením do vroucí vody a tělíčko vytáhneme pinzetou nebo zahnutým špendlíkem. Pokud se nám to nepodaří zcela nebo nechceme riskovat poškození schránky, uložíme ulitu do vlhké uzavřené nádoby, kde tělo časem vyhnije. Pokud nemáme času nazbyt (ten ale sběratel musí mít vždy), můžeme na ostatky plže pustit mravence, kteří vyčištění schránky výrazně urychlí. Ulitu pak důkladně vypláchneme vodou a necháme důkladně vyschnout. Teprve pak ji můžeme uložit do patřičné schránky. Jak jsem již poznamenal, dokumentaci k lokalitě a získanému exponátu přikládáme pokud možno k obalu.