Herrmann jako první v Rakousku - Uhersku popsal jev, který byl sice znám již celá desetiletí, ba staletí, avšak nikdo se nikdy nezabýval tím, aby jej popsal a prozkoumal. Tento velmi zajímavý objev Herrmann nazval zakládání a obor spojený s tímto jevem základologie. O co vlastně jde?
Mnohým z vás se stalo, že jste si připravili nějakou věc, například knihu a položili jste ji stůl. Když jste se za několik minut vrátili a chtěli jste pokračovat v četbě, zjistili jste, že kniha již neleží na svém místě. Nejspíš jste začli pochybovat o své paměti a vrátili jste se na místo, odkud jste přišli. Kniha zde pochopitelně neležela. Jak by mohla, když jste zanechali na stole. A proto jste se bez váhání vrátili zpět ke stolu, kde víte, že kniha neleží, ale opět pochybujete, tentokráte o svém zraku. Nyní se už nenecháte tak snadno ošálit a knihu hledáte nejen zrakem, ale začínáte přehrabovat papíry i na ostatním nábytku. Podíváte se i na zem, protože mohl být průvan a kniha mohla spadnout. Víte sice, že byla zavřená okna i dveře, a průvan tudíž nemohl vzniknout. Jdete se přesto přesvědčit, zda jsou okna pevně zavřená. Přesto začnete pochybovat o svém hmatu. I když zavřená jsou, jdete se podívat pod stůl. Kniha zde samozřejmě není. Po tomto zjištění nejspíš začnete hledat po celém bytě, až nakonec zjistíte, že kniha leží, kde jinde než na stole. Co se dělo s knihou po dobu, co jste ji hledali? Kam se poděla?
Podobné otázky si kladl i Herrmann. U něj však z počátku tyto drobné ztráty prováděla jeho manželka (německý agent Max von Anton), jenž si všechny materiály, které Herrmann četl, napsal nebo jakkoli jinak s nimi pracoval, pečlivě prostudoval, zaznamenal a později poslal na německé velitelství. Herrmann si toho všiml zejména v době, když stavěl Dromedára II a začaly mu scházet důležité nákresy na jeho stavbu. Postupem času pochopil, že nákresy a záznamy se nepropadávají do "černých děr", kouzelnických klobouků a že to snad nevadí ani Pánu Bohu, kterého také jeden čas ze ztrát podezíral. Je logické, že s manželkou, která pracuje pro cizí mocnost, nechtěl nic mít. Byl to tedy také jeden z důvodů k pozdějšímu rozvodu. Jaké však bylo Herrmannovo překvapení, když i několik let po rozvodu, tedy v době, kdy byl sám, a tudíž mu nikdo nemohl podklady ztrácet, nenacházel věci na místě, kde by měly být (jako v našem problému s knihou).
Ztrácení předmětů mělo několik fází. V první z nich se ztrácely poměrně nepodstatné materiály, nad jejichž zmizením Herrmann mávl rukou. Někdy se stávalo, že je později našel v nějakém úplně jiném spise. Druhá fáze už byla nepříjemnější, jelikož mizely výpočty a podklady k některým teoriím a objevům. Většinu z těchto zmizelých věcí již Herrmann nikdy nenalezl. Třetí a konečné stadium nastalo v momentě, když se vypařilo Herrmannovo mistrovské dílo, obraz s názvem Oči ve tmě. V tomto momentu začal promýšlet možnosti záhadných mizení. Zjistil, že ve chvílích, kdy byl z něčeho nervózní, zakládal různé materiály do spisů na různých stranách, čímž je ztrácel. Za čas, když se do spisu vrátil, materiály vyndal, aniž si to uvědomil, položil na stůl a později našel. Jak se za čas ukázalo, ztracené a nikdy později už nenalezené materiály byly pravděpodobně spáleny, neboť s nimi zřejmě Herrmann zakládal oheň v krbu. Vše opět probíhalo, aniž by si byl vědom toho, co pálí. Herrmann z těchto poznatků sestavil svou teorii o zakládání. Jak však zmizel osudný obraz, se Mistr nikdy nedověděl. A proto i VY věřte, že existují síly, které ztrácí věci. Síly, které nemají nic společného se zakládáním ani vaší roztržitostí.