Je všobecně známým a uznávaným faktem, že člověk se polidštil až poté, co slezl ze stromu (evidentně se nejedná o pouhé obrazné vyjádření) a začal se přizpůsobovat novým podmínkám. Na druhou stranu konstatování opačné, tj. že se někteří jedinci na stromy vrací, nelze brát doslovně , neboť na případné morfologické změny si u nich budeme muset nějaký ten pátek počkat.
Určitý vztah mezi lidstvem a stromy je tedy nepopiratelný. Co však zůstává ve fázi dohadů, je druh stromu, ze kterého jsme slezli. Tento problém, zpola filosofický, dodnes rozděluje odborníky i laickou veřejnost (pokud je ochotna se tím vůbec zabývat) na více než 20 názorových proudů navzájem se lišících nejen identifikací tohoto „prastromu“, ale i zdůvodněním samotného aktu slezení na zem. V současnosti nejuznávanější je v tomto ohledu teorie botanika a archeologa amatéra Edwarda Buryho, který za „prastrom“ považuje banánovník, což také poměrně přesvědčivě zdůvodňuje: jídelníček našich předchůdců byl tvořen mj. právě banány a na svých cestách objevil i jakousi formu jejich uctívání u některých afrických kmenů (respektive jako zkamenělý banán na podstavci identifikoval jistý artefakt nalezený v jednom prehistorickém náčelnickém hrobě). Důvodem slezení ze stromů se však bohužel nezabýval, a tak se příznivci této teorie, kterou uznává nejen naprostá většina odborníků, přes 70% veřejnosti, ale i Obnovená Herrmannova akademie, v tomto bodě problému štěpí na celou škálu „polosektářských“ skupin, kladoucích počátky lidstva do nejrůznějších situací (šťastně přežitým pádem v důsledku ulomení větve počínaje a vědomým setoupením na zem za účelem pěstování banánů konče). Téměř 100%ní podporu má teorie v tzv. banánových republikách, jejichž obyvatelé se však tento historický moment snaží přesunout na své území.
Z určitých kuriozit zde nelze nepřipomenout literární pokus dr. Uty Moguby („opomněl“ světu sdělit, čehože je doktor) Baobab-pilíř lidstva, kterým se prosadil u několika středoafrických kmenů, a nacionalisticky zaměřený spisek Björna Kowatzeka Lid severu, v němž zdůrazňuje nordický původ lidstva, které nechává slézt ze smrků a borovic. Tomuto blábolu však věří snad jen autor sám a možná se mu, pokud zmírnil svůj akcent na stromy, podařilo přesvědčit pár Eskymáků, mezi nimiž se teď údajně zdržuje.
O poznání seriózněji působí teorie známého maiamského profesora Richardsona, který zdůrazňuje význam kokosů pro vývoj lidstva. Přestože jeho práce má jisté nedostatky, stejného názoru je přibližně 8% veřejnosti. Abnormálně vysokou podporou se vyznačuje teorie bambusu, kterou údajně na objednávku vlády sestavil čínský věde Li Chuj. Na celou záležitost bylo vydáno informační embargo, takže jediné informace lze získat ze zdrojů neoficiálních a mnohdy pochybných. Např. podle jednoho emigranta, který si nepřál být jmenován, má být bambus novým sjednocovacím prvkem, novou ideologií společného původu Číny, případně celé Asie (bude-li mít úspěch). Jednotlivé zdroje se předhánějí v katastrofických vizích, tudíž je nutné brát tyto zprávy s jistou rezervou, avšak faktem zůstává, že se tato bambusová teorie neobyčejně rychle šíří mezi obyvatelstvem celé jihovýchodní Asie. Svérázného charakteru nabývají vývojové teorie ve spojení s náboženstvím. U části buddhistů je za „prastrom“ pokládán strom bódhi, pod ktrým později Siddhártha dosáhl osvícení a stal se Buddhou, čímž se jen potvrdil význam tohoto stromu. Zcela opačně než „zbytek světa“ tento problém řeší některé křesťanské skupiny, držíce se biblické předlohy. Podle nich lidé „nevznikli“ (rozuměj nevyvinuli se) díky slezení ze stromů, a tudíž ani nemá význam se ptát, proč tak učinili. „Prastromem“ je v jejich pojetí Strom poznání (zcela evidentně jabloň) První lidé, stvoření Bohem, na tento strom vylezli za účelem snědení jablka (tady je patrný jasný rozdíl oproti jiným názorovým proudům), pročež byli vyhnáni z idilického prostředí ráje a odsouzeni k tomu, aby se aklimatizovali na nové podmínky, živili se prací a stali se lidstvem. Úloha hada-pokušitele je v tomto scénáři mírně potlačena, výstup na jabloň byl spíše důsledkem svobodného rozhodnutí.
Otázka našeho původu je téměř tak stará jako lidstvo samo. Zabývaly se jí snad všechny národy a civilizace, a tak nezbývá než doufat, že se tento problém podaří brzy vyřešit, abychom se mohli pro změnu věnovat bodoucnosti.